Blogy na Travellerspoint

Celá cesta II

sunny 40 °C
Zobrazit Iran na mapě uživatele biokys.

17.srpna 2009 | Shiraz

7 00 budík nařízený v mobilu nás budí,mobil umístěný na skříni vibruje,padá ze skříně a úderem o zem se vypíná. Dobře mu tak. Ještě aspoň dvě minuty spánku…prosím…Vstáváme protože musíme,za 30minut pro nás přijede řidič.

Snídáme bagetky se sýrem od včerejšího oběda,rychle se sprchujeme a vyrážíme na recepci a před hotel. Před hotelem na nás čeká sympatickej šedivej pán kolem 45 let.leštící si hadrem svojí Sapii(auto). Vítáme se sním a po zjištění,že jsme češi nám sděluje,že zrovna včera vezl do Persepole 3 české mladé páry. Nastupujem do auta a odjíždíme. Po cestě se dovídáme,že zmínění češi mají v plánu výlet přes pakistán do indie,pěkná práce…Náš řidič a společník na dalších osum hodin se jmenuje Farhat a mluví příjemnou angličtinou,které je krásně rozumět. Jedem navštívit místa zvaná Pasargada,Necropolis,Naqsh-i,-rajab a Persepolis v tomto pořadí. Vyjíždíme ze Shirazu směrem na sever (Teherán,kam jedeme zítra autobusem je 900km daleko tímto směrem). V autě panuje přátelská atmosféra a klasická uvítací konverzace o ničem.Jedem do Pasargady vzdálené od Shirazu cca 100km,chvilku si povídáme,chvilku mlčíme a cesta ubíhá. Po nějaké chvíli se Farhat rozpovídává o zajímavých věcech,týkajících se Iránské minulosti,současnosti,jeho rodiny a jeho. Anií nevím čím jsme tuto přednášku vyprovokovali,možná ničím,možná nám to jen chtěl říct. Často nám tu lidé vypráví jak mají špatnou vládu,jak bylo a jak je.

Uháníme po dálnici (cca100km/h) a Farhat vypráví a my jsme jedno velký ucho. Vypráví o tom,jak je to v Iránu s Islámem,říká že to u moc nežerou s výjimkou asi 10% obyvatel,kteří se nazývají „hisbalály“,jakýsi ortodoxní muslimové a z těchto 10%to pouze polovina myslí vážně. Druhá půlka to hraje,protože je to dobré pro bussnis. Oni (hisbaláhové) tu mají jiná práva než ostatní. Od nesčetných finančních výhod počínaje a u možnosti volného cestování do zahraničí konče. Vypráví nám jak byl 20let v armádě,jaké to bylo za Šéha (jejich krále před islámskou revolucí),to nám již včera vyprávěl peršan jménem Kazen,kterého jsme potkali v paruku. Vypráví jak jim s nástupem Islámu začal těžký život (zákaz pití alkoholu,zákaz cestování atd…).Říká jaké měl problémy,když s nástupem islámu museli začít dodržovat „Ramadán“(muslimský posvátný měsíc,kdy muslimové nesmějí pít,jíst ani kouřit,od východu do západu slunce). Poprvé,když ho chytil policista jak se přes den napil vody,musel zaplatit 5000dolarů pokutu. Když ho chytili podruhé šel do vězení.

Vypráví nám jak chtěl imigrovat do Kanady za sestrou. Poprvé to zkoušel přes Turecko,nevyšlo to. Podruhé to zkoušel přes ukrajinu s falešným italským pasem,chytili ho. A potřetí to zkoušel přes bratra,který je také v kanadě,znovu to nevyšlo. Každý tento pokus ho stál cca 20000 dollarů o který vždy přišel. Říká,že tato země není pro normální lidi,jen pro hisbaláty. Má dceru a syna,oba se učí anglicky a doufá,že se jim až budou starší,podařit dostat za hranice. Říká,zřejmě nutno brát s trochou nadsázky,že jen čeká a těší se na válku s Amerikou,nebo s kýmkoliv jiným,až potřílej jeho lidi (myšleno vládu).Je to člověk,který bojoval a očividně ví, že bojovat za svobodu má cenu. Říká že islám není špatné,že četl korán a nějaké věci z něj mu v životě moc pomohli,ale že jejich vláda je šílená. V jiných islámských zemích mají větší volnost (cestování,pití alkoholu,ale oni ne).Říká, že musíte vědět jak tu žít (a většina lidí to ví,dodává). Na ulici muslim,doma „člověk“. Vypráví jak se o víkendech scházejí na soukromých zahradách,opíjí se a kouří marihuanu.Říká že mladí lidé se schází a pijí alkohol,kouří marihuanu,berou opium,extáze a heroin.

Ceny pro srovnání:

:krabička marlboro (neoriginál -2500Rjl)

:krabička marlboro (originál-5000Rjl)

:plechovka piva-6000Rjl

:plechovka whisky6000Rjl

:láhev absolut vodky 29000Rjl

:5gramů opia – 3000Rjl

(Dnes jsem měl k večeři kebab s rýží, za jeho cenu bych si pořídíl 10gramů opia).Vypráví nám o korupci,díky bohu za ní,ještě před pár lety to prý nebylo možné. Funguje to tak,že když si chcete udělat doma párty s přáteli(pobavit se,opít se a popřípadě zkouřit)přijdete na policejní stanici a řeknete „Čau chlapi, dneska dělám doma menší párty,nechcete se stavit?Jste v pohodě,mám vás rád,přijďte“ a oni samozřejmě řeknou,že nepřijdou. „a nemůžu vás pohostit alespoň jinak?“ „a kolik máš?...“ „200dolarů“…to je málo…300 dolarů…ok.Dáte jim peníze,cigarety,čokoládu,cokoliv máte a oni vás nechají být.Tak to tu funguje.Když poslouchám jeho vyprávění,mám ho rád a soucítím s ním,je to úplně normální chlápek,co jen musí žít pod touto vládou.Zatím všichni lidé,které jsme měli možnost potkat na tom byli úplně stejně.Poslouchám ho a mám hroznou chuť si jeho vyprávění a názory natočit na kameru,abych to mohl pustit u nás doma lidem,kteří jen stupidně koukají na TV a dlabou ty kecy jaký jsou Iránci arabové,magoři a teroristi. Mám hroznou chuť to udělat,protože vím jak to u nás funguje. Když to budu vyprávět,uvěří mi jen hrstka mých blízkých,kteří vidí,že nelžu. Tato informace či svědectví má však pouze velmi malý vliv. Pokud to bude můj blízký kamarád vyprávět někomu jinému, tak mu dotyčný pravděpodobně neuvěří,uvěřil by kdyby to viděl na videu. Moc mě tato naše slepost,tupost a zmanipulovatelnost mrzí, o to víc,když zde potkávám úžasné,dobré a pohostinné lidi,kteří si ani v nejmenším nezaslouží,aby o nich kdokoli něco takového říkal.To spíš nás by mohli častovat různými nehezkými příměry. Měl jsme obrovskou chuť to udělat,ale nemohl jsem .Pravděpodobně by to ani do kamrey neřekl,a i kdyby chtěl tak bych to nejspíš nedovolil já. To co nám říkal by ho okamžitě zlikvidovalo,kdyby se to dostalo do nesprávných rukou,např. zdejší policie. Asi bych nemohl nést tu tíhu myšlenky,že mně chytí policista a do kamery se podívá,nebo že ji někde ztratím a najde ji kdo nemá,našeho přítele najdou a potrestají… to jsem nemohl,proto to mohu jen vyprávět a dál se rozčilovat nad naší omezeností a krátkozrakostí.

Mezitím přijíždíme do Pasargady. Je to komplex obsahující hrobku a palác vládce Cyruse velkého z roku 546př.n.l.Hrobka je celkem zachovalá,obrovské kamenné krychle obdélníkového tvaru v šest poschodích tvoří pyramidovou základnu na které je umístěna samotná hrobka. Z paláců se toho dochovalo o dost méně. Po prohlídce nasedáme do auta a jsme odváženi do Necropolis vzdálené asi 40km směrem zpět k Shirazu. Blížíme se k Necropili a už z dálky nás ohromuje masivní skála ve které je zatesána. Vystupujeme z vozu,kupujeme vstupenky (jedna za 5000Rjl,cena za vstup je u všech památek stejná) a jdeme se s úžasem kochat.

Necropolis (Naqsh-i rostam) tvoří čtyři hroby panovníků-Dariuse II (424-405BC),Artaxerxese (465-425BC),Dariuse I velikého (522-486 BC) a Xerxese I známého z bitvy u Thermophyle (486-465BC).Hroby jsou vytesány ve skále asi 10 metrů nad zemí. Pod každou hrbkou je do skáli vytesaný obraz zřejmě charakterizující toho panovníka. Opravdu monumentální dílo a nádherná ukázka neskutečně precizní práce tehdejších obyvatel. Po této prohlídce jsme Farhetem dopraveni na místo zvané Naqsh-irajab,situované na staré cestě vedoucí z Shirazu do Esfahanu mezi Necropolí a Persopolí. Když Farhet zastavil u plotu,za kterým jsme viděli jen hromadu balvanů,netušili jsme moc o co jde.Farhet byl náš řidič,ne průvodce,ale i této role se občas schopně chopil. Vešli jsme dovnitř a šli mezi ty obrovské balvany. Vešli jsme mezi ně a uviděli čtyři krásné skalní reliéfy. Jsou na nich vyobrazeny převážně asi vojáci a panovníci,jak pěší tak na koních. Reliéfy jsou z období Sessenské dynastie (224-642) a vyobrazují mimo jiné panovníky Ardashira I(224-241AD) a Shapura I (241-272 AD) . Obličeje většiny zobrazených osob jsou poničeny kladivy,udělali to arabové při invazi v domění,že jsou zde vyobrazeni perští bohové,kterými pohrdali.

Opouštíme toto místo a vydáváme se vstříc našemu hlavnímu cíli- Persopoli. Pár (asi 200m)metrů od komplexu prestole je spousta stánků s občerstvením,kde si dáváme k obědu hamburger a vyrážíme vstříc centru Perské říše. Je to rozlehlé,obrovské a úžasné. Stoupáme po velkém schodišti a procházíme hlavní Xerxesovou bránou(bránou všech národů) a otevírá se nám úžasný pohled na hlavní prostranství Persepole osazené více a méně dochovanými částmi tohoto neuvěřitelného díla. Rozhlížíme se,fotím,natáčime a žasneme. Zamíříme nejdříve na nejvýše položené místo v Persepoli abychom se lépe rozhlédli,k hrobu Artaxerxese II (405-359 BC),odkud je opravdu krásný výhled na celou Persepoli. Je umístěna na východu skalní stěně tyčící se vedle persepole ve výšce zhruba 50metrů a vede k ní cesta po takovém kopci či násypu.Těžko zde budu popisovat jednotlivé části tohoto rozsáhlého komplexu,jen se možná zmíním o schodišti vedoucímu k místu zvaném Trypylou,Xerxesově přijímací hale,kde se nechal navštěvovat svými poddanými z perské říše i zahraničními posly a diplomaty. Na tomto schodišti je vyobrazen(vytesán) nesčetný počet osob nesoucích královi dary, a není pochyb o tom,že se to na tomto schodišti opravdu tak dělo. Po zhruba dvouhodinové prohlídce toto místo opouštíme a vracíme se zpět k vozu.Po cestě utrácíme pár rijálů jako opravdoví turisté, v jednom stánku s občerstvením dvakrát dražší než všude jinde,a nasedáme .Kolem třetí hodiny přijíždíme do Shirazu. Jsme unavení a domlouváme se s Honzou M. že z dnešní cesty do Teheránu,kterou jsme měli v plánu,nic nebude. Před hotelem se loučíme s naším přítelem se slovy „snad se ještě uvidíme“ a on dodává „snad za jiné vlády a popijem spolu vodku „,fotíme se s ním,platíme mu za službu (45000Rjl) a jdem do hotelu.

18.srpna 2009 | Shiraz -> Teheran

Ráno budíček,potom jsme si zašli na snídani do blízké hamburgrárny-kebabárny a po návratu začali balit. Mezitím jsme si přes recepční (moc hezká) zabookovali lístky na autobus na 16 00. Pak jsme balili abychom se na recepci stačili odhlásit do 14 :30. Já ještě potřeboval botky na hory,tak jsme zaběhli do blízkého outdoor shopu. Kromě bot iránské výroby (165dolarů),jsme si koupili ještě hůlky+2krát návleky (20dollarů za kus). Po odhlášení z hotelu jsme vzali tágo a ve 15 00 už stáli na bus směr Teherán (lístek za 10 dolarů za osobu- 900km). Autobus měl mírné zpoždění a tak jsme vyjeli až v 16:30. Další den bychom měli být už pod Mt. Damavand

19.srpna 2009 | Teherán -> Reyneh -> Damavand

V 5:45 se probouzím zimou na dvousedadle s autobusu,Honza M. spí někde vzadu. Nepoučitelně jsem si zas na noční jízdu nevyndal mikinu z batohu,kterou mám dole v zavazadlovým prostoru autobusu. Nemám tedy ani polštář,ani čím se přikrýt. Jsem celej rozmlámanej a ten vocas autobusák pustí na šest klimošku,která se nedá vypnout a fouká přímo na mě,kundo…

Něco po sedmé dorážíme do Teheránu,Honza je takovej nevrlej protože spal jen dvě hodiny, já spal asi 6 hodin, tak jsem celkem v klidu. Vystupujem na nádraží (autobusovém) a šinem si to k metru. U okýnka prodeji lístků do metra je neuvěřitelná fronta a mě se chce skutečně na záchod. V metru nejsou záchody,tady skoro nikde nejsou záchody,asi je nepotřebujou protože všechno vypotí. Berem taxi za 5 dolarů na náměstí Iman Hassan,kde potřebujem rozměnit peníze. Přijedem tam,vystoupíme z taxi a zjistíme,že jsme někde úplně jinde.Měli jsme jen na náměstí Iman Komanýho,spletli jsme si ty jejich Imány J. Jdeme na metro,jedeme 4 stanice k tomu správnýmu Imánovy a mě se pořád chce.Nacházíme naštěstí otevřené exchange a rozměňujem. Potom bereme zase taxi (v mém stavu odmítám jinak se pohybovat) za 8 dollarů na autobusové nádraží,kde konečně nacházím vykoupení, i když se dveře nedají zamknout,furt do nich někdo mlátí a neuvěřitelně to tu páchne až mi natahuje.Chcem jet něčím do vesnice Reyneh,která leží vedle hory Damavant a odkud se na horu vychází.Nakonec zjišťujem,že nám pomůže zas jen taxi. CCA 50 km za 22dolarů. Doveze nás do nějaký ani ne vesničky a vyhodí nás na křižovatce,kde je cedule Reyneh. Berem další tágo (to jsme ale rozmazlený,co) za 2dolary. Už pěknou dobu jen stoupáme, ta vesnice leží asi v 2200 m.n.m.Taxikář,příjemný mladý kluk,nás vyhazuje přímo před jakýmsi infocentrem pro výstup na horu Damavand (5671 m.n.m.),slovo jakýmsi znamená pofiderní. Lezem brankou na verandu a než stihnem vstoupíme do budovy,chopí se nás nějaký pán a naznačuje,že jestli chcem vylézt na horu tak máme jít za ním. Vede si nás za roh a tam si spolu sedáme na postel(jen sedáme),je to tak 60ti letý týpek,možná trochu víc,vysvětluje nám kudy vede oficiální cesta (chtějí za výstup 50 dolarů za jednoho to je mínus),+ jsou po cestě chatky na kterých se dá přespat a na kterých je voda,- jsou tam turisti. A pak nám vysvětluje (hodně lámanou a jednoduchou angličtinou,ve které se opakuje jedno slovo třeba 3krát za sebou), že můžeme jít k němu domů a on nám ukáže neonko cestu. Jsme u něj doma a on nám onu cestu ukazuje na mapě.Říká,že s nám k 2.kampu (rozuměj místo na stan, 1.je u něj doma J),pak nám popíše kudy na vrchol,dá nám najíst,můžem si u něj doma nechat věci a dáme mu 75 dolarů.Ještě nám ukazuje sešid kde má napsaný vzkazy a zážitky od lidí,kteří touto cestou šli. Asi 80% vzkazů je od čechů a česky. Je tam : „ze tří došel jen jeden,v kempu 3padají šutry,odnesl to jeden stan a kámoš to dostal do boku,neměli jsme stan ani plachtu,začalo chcát,tak jsme se vrátili,ale taky samozřejmě pozitivní zprávy. Po chvíli říkáme Ahmed,toto je jeho jméno,že to balíme a dáváme mu 75dolarů. K obědu dostáváme rybu s rýží a salátem (výborná a lehká na cestu),dojíme a chvíli potom vyrážíme. Je asi 13:30. Šlapem,bágly (ne zas tak lehké) na zádech,hrozný vedro,celý udýchaný a spocený. Náš průvodce se nám po cestě snaží dávat rady svojí angličtinou,něco chápem,něco ne. Je to stepní vlk a o horách toho ví spoustu.Po cestě se dovídáme,že by bylo lepší kdy by jsme vyšli až zítra ráno,že by nebylo takové vedro. Cože???když se zastavím,pot mi stéká do očí a hrozně pálí, a v tom se dovídám,že to byl vlastně náš nápad?to mě podělte. Říká,že z vodou po cestě není problém,že tam jsou dvě místa kde teče,kde ji můžeme doplnit.Když jsme před odchodem nakupovali jídlo donutil nás koupit jen 1,5litru vody,díky bohu že jsme vzali lahve tři. \Jinak jsme koupili (pro oba) 2krát plechovku tuňáka, 2krát plechovku špenátu s fazolema a nějakým masem, 10krát čokoládovičku,4krát plněný piškot,čaj,cukr,točeňák,sušenky,datle,takový sýr…

K první vodě jsme došli asi po 2hodinách,bylo u ní spoustu krve. Trubka,ze které tekla voda. Pokračovali jsme po doplnění tekutin (každý jsme za ty dvě hodiny vypili 1,5litru),dál a dál. Co k cestě – vedro,pot,dřina,zastávka na čaj,vedro pot…Došli jsme na takovou loučku,kde byli Afgánští pastevci. Průvodce čel za nimi a když se vrátil povídá,že jeden z nich je nemocný,a jestli nemáme nějaké prášky-obdarováváme je tedy dávkou paralenu a aspirinu a pokračujeme dál.Dojdem na místo,kde se s náma průvodce loučí,dál jdem sami,mapu co nám k cestě nakreslil si vezu domu jako suvenýr. Když nám ukazuje,kde je po cestě další voda,zamíří prstem na koryto vyschlé řeky,zarazí se a dále to nekomentuje. Jdem tedy dál sami,asi kolem půl sedmé dorážíme na místo,kde je vytvořen prostor pro stan (3200m.n.m). Stavíme stan,jíme konzervu a zavádíme vodu příděl.

20.srpna 2009 | Camp 3 - výška 4100m.n.m.

Budík zvonil v 7:00,naše lenost nám dovolila vstát až v 7:45. Sežrali jsme tuňáka s plesnivým chlebem (ten stařík byl dobrák,dal nám svůj chléb) a před devátou vyrazili. Každý si nesl 1,5litru vody. Stoupáme,stoupáme,stoupáme,voda dochází,stoupáme,nadáváme na staříka,stoupáme,objevují se 1.příznaky vysokohorské nemoci,a náhle vidíme v dálce pod vedlejším hřebenem napajedlo pro dobytek. Rozhodujem se jít jakoby k němu,ale držet vrstevnici. Páč to vypadalo,ž že k němu vede potok. Náhle spatříme afghánského pastevce s oslem a stádem koz a ovcí. PO domluvě posunkama nám slíbil, že nám ukáže další napajedlo trochu výš. Naše bágly nám hodil na osla a tak sme šli zase nalehko. Po chvíli nás dovedl k vodě,kterou bychom bez něj určitě nenašli. Hodně nám pomohl a tak jsme mu odsypali alespoň trošku našeho tabáčku. Pak nás vedl stále výš,až jsme došli na místo,kde byli další 4 afghánští pastevci. Měli tam udělaný hezký větrný kryt (tou dobou už pěkně foukalo) uprostřed měli deku. Sedli jsme si na ni a byli jsme pohoštěni opiovým čajem. Asi to pomáhá proti bolesti hlavy,protože mi pak bylo fajn. Oni vědí,co je v těchto výškách pro tělo nejlepší. Na oplátku jsme jim dali náš pytlíkový čaj a vyfotili si je. Byli fajn. Fakt super zážitek. Pak jsme se opět vydali vstříc k vrcholu. Kolem 15:30 sme došli na fajn plácek,kde byly dvě místa vhodné pro stan. Udělali jsme kamp 3. Teď sedím vymaštěnej z té výšky a Nobrain se právě vrátil s vytřeštěnejma očima ze sraní a ihned si vyžádal Imodium Jbojí se !!

21.srpna 2009 | Camp 3 (cca 4100 m.n.m) –> Camp 4 (cca 5000)

V noci nás probouzí déšť.Nejdřív myslím,že se mi to zdá,ale leje jako z konve. V našem stanu za 700rjl můžeme jen modlit. Dírama ve spánkách nám občas kápne do obličeje. Zbytek noci probdím ,protože mrznem a to nás čeká ještě horší noc. Snídáme tavený sýr bez chleba,každej dvě datle a válíme se asi do dvanácti v rámci aklimatizace. Od té doby co jsme se díky Afgánckému pastevci napojili máme každý 1,5 vody,asi od 3hodin včerejšího odpoledne a další v nedohlednu. Šetříme jak můžeme.Nebýt toho Afgánce,byli bychom asi nuceni sestoupit. Nedáváme na Ahmeda (průvodce),zároveň nás štve,že víme že pokud se podaří výstup a sestup ještě tomu volovi poděkujeme. Kolem dvanáctý vyrážíme,máme za to,že nás dnes čeká přibližně jen 200-300 metrů převýšení. Nakonec jsme ušli asi 900metrů. Cesta byla namáhavá. Každý krok je vyčerpávající.Dýcháme rychle,jdeme pomalu.Museli jsme jít dál a doufat,že narazíme na vodu,jinak bychom museli sestoupit. Kolem páté nacházíme místo pro stan a vidíme blízko sníh,který znamená vodu. Sundaváme batohy.Honza staví stan a já jdu pro vodu. Když dojdu ke sněhu a vidím že zněj vytéká potůček,sednu si na kámen.Pozoruju ho jak stéká z kamene na kámen a jsem dojat. Nedostatek vody mi už slušně rozhazoval psychiku. Stavíme stan a vaříme čaj. Teď poprvé máme dost vody,abychom si to to ohli dovolit. Měli jsme teplé jídlo,ahmeda doma,ten samý den po cestě trochu čaje co uvařil a teď. I s jídlem už to není nejlepší – 1,5 balení sušenek,4malé čokoládičky,asi 25ks datlí a dvě buchtičky. Stavíme stan a ukládáme se,máme strach ze zimy,už ze včerejška jsme zmrzlí a to jsme byli o dost níž. Mrzli jsme ale až v nebi,teď je nám zima i když ještě slunce svítí na náš stan. Když píšu zalízá mi mráz za nehet u malíčku levé ruky,máme se na co těšit. Dnes jsme kromě snídaně snědli ještě jednu buchtu na půl,každý dvě datle a dvě dáme asi ještě před spaním. Před chvilkou jsem vysmrkal trošku krve,doufám že se to do rána srovná,jinak je nám celkem fajn,jen hlava trošku pobolívá.

22.srpna 2009 | Camp 4 –> vrchol –> camp 3

Po opět probdělé noci vstáváme v 6:00 ráno a máme co dělat abychom se vyhrabali ze spacáků kvůli šílené zimě a nepříznivému počasí. Vaříme čaj,snídáme 1 sušenku a 1datli,balíme nejnutnější vybavení a vyrážíme.Nemáme mapu a proto se rozhodujeme jít směrem nahoru. Je stále mlha asi po 200 metrech odbočujeme vlevo. Travertujeme přes násyp a tady u mě nastává první problém se zimou. Nemám rukavice a je mi hrozná zima na ruce. Natahuju si ponožky na ruce a je to lepší. Po traverzu se rozptyluje mlha a vidíme místo kam se máme dostat. Slézáme o trošku níž a opět traverzujeme přes 2 menší hřebínky. Dostáváme se na jižní výstupovou cestu,kudy jde v tu chvíli několik horolezců. Stoupáme a docela se podivujeme,že nám to jde celkem lehce. Vyplácí se nám aklimatizace. Náhle potkáváme jednoho chlapíčka s průvodcem. Ten na nás volá,že je průvodce a ať se k nim přidáme. Nechce se nám,ale on je neodbytný. Tak souhlasíme a jdeme s nima. Jejich tempo je hodně rychlé a tak nabíráme rychle metry. Když mi průvodce dává svoje rukavice a Nobovi kuklu,přestáváme litovat,že jdeme s nima. Místo rukavic si nasazuje igelitové pytlíky.Jelikož ráno byla zamrzlá voda,nemáme vodu.Ale i tu nám dával. Začínáme si uvědomovat,že bez něj bychom to nedokázali.Blížíme se k vrcholu a zima sílí. Podle průvodce je na hoře -15stupňů. Ve 12:00 stojíme na vrcholu Mt. Damavand ve výšce 5671 m.n.m a já si přes nesmírnou námahu a nedostatek kyslíku ani neuvědomuju co se stalo.Chodíme po vršku a fotíme a natáčíme. Jsme zde asi patnáct minut. I přes oblačnost je občas vidět dolů na okolní hory kolem nás. Nejvyšší hory jsou pod náma 1500metrů. Mě je už příšerně zle,chce se mi zvracet a jsme omrzlej. Sestupujeme po suťových polích hodně rychle. Stále je mi zle. Nob je na tom o něco lépe. Pak se loučíme a dostáváme ještě na cestu nějaké ovoce a napít vody. Průvodci dáváme za jeho pomoc 20dolarů,zasloužil si je !!!Bez jeho pomoci bychom tam asi nestáli. Vracíme se tedy traverzem na náš hřeben k táboru 4. Trošku bloudíme a pak zjišťujeme,že jsme sestoupili o nějakých 200 metrů níž. Opět tedy stoupáme a já zvracím. Už po čtvrté. Ani nevím pořádně co,když nic nejíme. Jediné co pořád cítím je hrozný zápach síry v puse a nose. Na vrcholu jsme stáli mezi vyvěrajícími výpary síry. Nakonec Nob nachází stan. Než se tam dobelhávám má Nob už vodu. Leháme do stanu a usínáme na hodinu. Další noc v této výšce už se nemůžeme dovolit a proto balíme věci a vyrážíme do campu 3. V 19:00 jsme tam a rozbalujeme stan. Čeká nás příšerná noc.

23.srpna 2009 | Camp 3 –> Reygneh –> Lar river (u řeky)

Přesně tak,příšerná noc ! V osum zaleháme do spacáků a asi do tří bdíme,je nám zima a vítr nám mává za stanem. Nedá se usnout. Máme hrozný hlad,tak se asi 40minut povídáme o jídle.Kolem 7:00 jsme se na to spaní,nespaní vybodli a po asi 2-3hodinách spánku vaříme hořký čaj a začínáme balit. Selou noc se těším jen na to až budu mít na zádech batoh a půjdu dolu. Dolu se jde krásně. Ráno před stanem jsem klepal zubama a měl na sobě teplé spodní prádlo,frízovou mikinu,kulicha a dvoje ponožky,dole ze sebe všechno schazuju a peču se. Po cestě dolu potkáváme naše kámoše Afgánce,kterým nerozumíme ani slovo,ale je snima hrozná pohoda. Vypadají,že nás rádi viděli,pro ně jakési rozptýlení a třesou nám rukama. Popíjíme s nima jejich čaj a obdarováváme je zbytkem datlí a sušenek,který už nemůžeme ani vidět. Loučíme se a jdeme dál. Cestou se trošku zamotáme,netrefili jsme přesně to údolí,kterým jsme měli sestupovat,teda podle mě,podle Honzy M. já,tak nás rozsoudí videozáznam. Přcházíme do městečka,jsme vyprahlí,hladoví (nic jsme nejeddli a je 13:30),smrdutí a hotoví. Jdeme k Ahmedovi domu,otevírá dveře a taky vypadá,že nás rád vidí,čekal nás o den dříve,tak se možná dělal trošku starost. Pouští nás dál,třepe nám rukama a servíruje studenej meloun. Dáváme si sprchu a Ahmed zatím vaří špagety (15dolarů),přidá k nim salát z čerstvé zeleniny a je z toho pohádkový oběd pro dva strhaný Honzy,co 3 dny jedli sušenky a datle. Při sestupu,nemůžu si to odpustit,jsem složil takovou kraťoučkou píseň vystihující můj momentální pocit po sestupu do nížin s teplotami okolo 30,tolik příjemnými.

Text :Potůčky potu,potají stékají

Mezi mé půlky a tam se stýkají

Pramení v řeku,stéká mi po stehně

Na věky věků Damavand je ve mně J

Když jsme di trochu oddechli po obědě začali jsme přemýšlet co dál . Měli jsme v plánu dostat se k jezeru Lai Daw a strávit tam tak 2-3dny relaxací. Bohužel k jezeru se nedá dostat,nevíme proč,jen víme že to tam střeží armáda. Můžeme počkat do zítra a jet autobusem ke kaspickýmu moři kde bude ale hlava na hlavě,a ten vykula Ahmed po nás chce 25dolarů za jednoho na noc. Rozhodli jsme se jet kousek pod jezero. Kde z něj vytéká řeka a kde si podle Ahmeda můžeme postavit stan.Budem tedy relaxovat tam. Ahmed zařizuje taxi a jdeme na nákup do zdejšího krámku. Kupujeme 5 placek (chleba),1 mražený kuře,brambory,cibuli,rajčata,1kg nějakých párků,který chutnají jako kdyby v nich nebylo maso a jsme připravený na camping u řeky. Před krámkem čekáme na taxi a zapalujeme si cigaretu. Vedle nás stojí Ahmed a nějakej jeho kámoš (tak 60let) a kontaktují nás.Už jim začal ramadán chuděrám.Nesměj od úsvitu do soumraku jíst,pít (ani vodu) ani kouřit. My můžeme,jsme cizinci. Ahmedův kámoš nám něco říká,sehne se ,vyhrne nohavici a z ponožky vytahuje krabičku cigaret,rozhlíží se a za pár vteřin už blafe taky J. Přijíždí pro nás taxi,starý Land Rover,který řídí Ahmeda bratr a za 15 dolarů nás odvezl k řece. Sedáme do auta,kousek popojíždíme a na jednou se řidič mění. Místo Ahmedového Bratra nás veze Ahmeda Bratra syn se svým kamarádem. Vyjíždíme tedy. Jedeme cestou mezi kopci a horami,zastavujeme protože je na silnici stádo ovcí a koz s Afgánskýma pastýřema. Iránčani nemají Afgánce rádi,říkají o nich,že to nejsou lidé,ale zvířata. Nevím jestli je to jen kvůli tomu,že žili se svými stády v horách,nebo je v tom něco jiného. Na nás byli zatím všichni Afgánci slušní a milí. Auto je starý,rozvyklaný,moc nebrzdí,má urvaný uložené u předního listového péra,takže cesta je zajímavá,kord když končí silnice a začíná polní cesta,podobná tankodromu. Po chvíli náš řidič zastavuje,protože dál už cesta nevede. Vystupujeme z vozu,vyndaváme věci a domlouváme se s tím mladíkem,aby pro nás přijel za dva dny. V tu chvíli ještě nevidíme,kam nás to vlastně dovezl,protože je řeka schovaná za kopečkem. Bereme batohy,kluci nám pomáhají s jídlem a jdeme se juknout. Po tom co přejdeme kopeček nestačíme žasnout. Odkrývá se nám koryto horské řeky mezi skalami s malými zefírky a vodou barvy jako by do ní někdo vylil kýbl modré a tyrkysové. Kluci se vracejí k autu a mi prozkoumáváme okolí. Je to opravdu nádherná podívaná,jak z filmu. Honza mi trošku zkoušeně sděluje,že by tu byl radši s nějakou osobou opačného pohlaví,než semnou. Plně ho chápu,romantičtější místo si lze jen stěží představit. A já jsem navíc zarostlí vousem,mám špinavé oblečení a páchnu sírou J.

Vypadá to,ale že bude pršet,bohužel jen to počasí chybí k dokonalosti. Zítra má být hezky. Stavíme stan,rozděláváme oheň z něčeho co má podobnou strukturu jako bambus,večeříme,párky nepárky a jdeme spát.

24.srpna 2009 | Lar River

Celou noc prší a ráno,když vylézáme ze stanu zjišťujeme,že počasí stojí za prd. Fouká,je zataženo a je nepříjemná zima. Nob z nedočkavosti sundavá tričko a snaží se opalovat J.Já ležím ve stanu a snažím se dospat Damavand. Navíc mám rýmu. Nob má hyperaktivitu a nakládá proto kuře,které si uděláme k večeři. Nacpe ho proto zeleninou a potře solí a kari kořením. Počasí je stále špatné a nevypadá,že by se mělo dnes zlepšit. Ve tři hodiny rozděláváme oheň a začínáme s opékáním . Pěkně se o něj staráme a proto dostává hezkou barvičku.V 17:30 je hotovo. Kuře pěkně naservírujeme se zeleninou,chlebem a pečenýma bramborama a začínáme žrát jako prasataJ.Viz video. Poté uklízíme a jdeme si lehnout,kde ještě do 23:00 kecáme.

25.srpna 2009 | Lar river – Teherán

Ráno se konečně budíme do krásného dne,obloha je bez mráčku,ale ještě tak do půl deváté fouká studený vítr,potom to začíná. Vytahujeme karimatky a začínáme se rožnit,konečně dáváme i krátkou koupačku v té úžasně barevné vodě. Je hrozně studená. Honza mi sděluje,že už mám záda opálená do rudofialova a to se opaluji tak 1,5hodiny a pravidelně se otáčím. Řekl jsem si tedy,že ještě doženu břicho a to jsem si spálil za dalších 20 minut. Zkoušeli jsme dopoledne volat Ahmedovi(našemu horskému vůdci),aby zrušil odvoz,který jsme měli objednaný dnes na 16:00,naštěstí se nepovedlo. Potom,co jsme oba zhruba do jedné hodiny totálně spálili,jsme seděli u řeky ve stínu a čuměli do blba. Vykročit ze stínu do paprsků nemilosrdného slunce nám činilo bolest na většině částech těla. Nemohli jsme nic dělat,jen být ve stínu,nebo na slunci,ale oblečení a představa noci plné převalování a nadávání na spáleniny nás děsila. Rozhodli jsme se,že takovou noc strávíme raději v hotelovém pokoji s klimatizací a čistými prostěradly,než ve stanu a našich,po Damavandu značně použitých spacích pytlích. Rozhodli jsme se pro odjezd do Teheránu,kde přespíme dvě noci,dokud nám nepojede vlak do Istambulu. Čekali jsme tedy na slíbený odvoz ve čtyři hodiny. Když jsme si balili,připletl se k nám takový afgánský mladík a okouněl. Vyfasoval zbylé párky nepárky a igelitové pytle na odpadky. Nějak jsme si jim zvykli dávat to,co nepotřebujeme a nechceme dál tahat sebou. Jsme připraveni,zbalení a jsou čtyři,potom čtvrt na pět,půl páte,vymýšlíme náhradní plán,jak se dostat z této bohemzapomenuté soutěsky do civilizace,třičtvrtě na pět,začínáme nadávat a před pátou přijíždí náš odvoz,uff. Přijíždí ten mladík co nás sem přivezl se svým otcem,ten minule nbyl jeho otec,byl to jiný Ahmedův bratr,jsou tu snad všude J.Jeho otec mluví trošku anglicky a očividně přijel se synem proto,aby si s námi popovídal. Vypráví nám,že dělá učitele sportu,přes léto,že dělá průvodce na Damavandu a že tam nedávno vedl skupinu 15 slováků a jak má čechy a slováky rád,že jsou to skvělí lidéJ. Ještě moje blbost. Když jsem se šel koupat,položil jsem si telefon na kámen vedle jezírka. Protože telefon už měsíc používám občasně jen jako budík,nevzpomněl jsme si na něj a nechal ho tam. Ten hodný pán, Reza se jmenoval,mi ho našel a vrátil. Dost bych si nadával. Odvezli nás do městečka jménem Ponler a tam nás vysadili u silnice,po které jezdí autobus do Teheránu. Zhruba po 10 minutách jsme si jeden stopli a jeli s ním (2dolary).Vystoupili jsme v Teheránu na nějakém autobusovém nádraží a použili místních autobusů na cestu k metru. Nevím jestli se zde autobus platí či nikoli,ale mi jako cizinci jsme to měli zadarmo. Po cestě v autobusu se začalo stmívat,tak jsme se rozhodli,že si na cestu k hotelu z náměstí Iman Komenjiho vezmeme radši taxi. Autobusy tu mají rozděleny na prostor pro muže a prostor pro ženy. Rozdělen je jednou vodorovnou tyčí zhruba 1,5 metru vysokou,prostor pro ženy je zhruba ¼ prostoru pro muže. Vystoupili jsme z autobusu a po chvilce nám zastavil sběrný taxi,vůz pro 13 osob,který byl prázdný. Řidič neuměl ani slovo anglicky a jeho IQ bylo rovno IQ našich taxikárů,možná ještě horší. Přesto,že jsme mu ukazovali mapu vůbec nevěděl kam má jet. Dojeli jsme k jednomu hotelu (k tomu samému jako při úplně první návštěvě Teheránu) a on se tam šel zeptat na cestu do našeho hotelu. Po cestě ještě párkrát zastavil,aby se na to samé zeptal jiných taxikářů či kolemjdoucích. Tušil jsem,že to asi nebude nejlacinější jízda,když jedeme sami v minibusu,ale když si po příjezdu k hotelu řekl taxikář,za jízdu 26dolarů,oběma Honzům se zkroutil obličej. Nedalo se ale dělat nic jiného než zaplatit a ponaučit se,škoda jen že toto ponaučení přišlo v posledních dnech našeho výletu. Ubytovali jsme se v hotelu Ferdousi a šli se do fastfoodu najíst sendviče,po cestě zpět jsme si dali na ulici koktejl z manga a banánů za 1dolar a teď ležíme v pokoji a těšíme se na noc.

26.srpna 2009 | Teherán

Ráno jsme dostali dobrou snídani (vajíčka,bagetku placatou,sýr,marmeládu z růží + čaj) a pak jsme si šli ještě lehnout. Kolem dvanácté jsme se vypravili do Národního muzea,které je kousek od našeho hotelu. Na jednom poschodí je zde zajímavá expozice historie Iránu spadající až do období 7000BC. Nejvíce nás zaujal solný muž,jehož zachovalá mumie nás uchvátila. Jedná se o 1700 let starého starce.kterého našli před nedávnou dobou v solném dole. Na to,jak je starý je poměrně zachovalý. Dále byla velice zajímavá expozice z Persepole. Vstupné bylo obvyklých 5000 IR. Poté jsme se šli najíst. A to je zde v tuto dobu trošku problém. Je totiž Ramadam.Fast foody jsou zavřený a sehnat jídlo není jednoduché. V našem oblíbeném FF nám udělali obloženou bagetu,kterou jsme si vzali na pokoj. Pak jsme zase lenošili,abychom v 18:00 vyrazili na nákupy do Teheránského Bazaru. Škoda jen,že jsem si nepřečetl v LP,že mají jen do 17:00.Ale alespoň jsme viděli,jak to tam vypadá po zavíračce. Neskutečný bordel,ale atmosféra úžasná. Vůbec Bazar je neskutečná věc.Je to takové malé město ve městě. Úzké uličky pokryté střechami. Je to takové obrovské bludiště,které vás lehce vrátí o století zpět. Zítra jdeme něco koupit. Včera jsme si opět zašli do našeho oblíbeného FF na večeři,kebab!!Už se nám blíží odjezd,který je zítra.

27.srpna 2009 | Teherán –> Istanbul – den 1.

Dnes je náš poslední den v Iránů,vstáváme kolem osmé a jdeme na snídani. Po snídani chvíli lenošíme a vyrážíme do Bazaru nakoupit nějaké upomínkové předměty. V Bazaru (cca 1km2)chvilku bloudíme a hledáme tu jeho část,kde by jsme tyto předměty pořídili. V části,kde se právě nacházíme mají,jak domácí spotřebiče,boty hrnce,provazy a spoustu dalších věcí pro cizince né moc zajímavých.Po chvilce k nám přistupuje klasicky chlápek kolem 50ti let. Ptá se odkud jsme a říká že nás tu viděl včera.Využíváme situace a ptáme se ho,kde koupit cetky. Říká,že nám to ukáže a nejlepší suvenýr z Iránu je perský koberec a táhne nás do jeho obchůdku.Necháváme se,když jsme už pár podobných krámků navštívili. Vede nás do postranní uličky,schody nahoru (stejně jako náš průvodce po Bazaru v Esfahánu)a vede nás do krámku kam v zápětí vchází jeho kolega. Teď jsou na nás dva a oba mluví anglicky. Chvíli před nás hází jeden koberec přes druhý,přidávají výklad a já si jeden vybírám. Z 80ti dolarů se nám povedlo smluvit jen pouhých 5,takže za 75 je můj. Zkoušeli nás přemluvit na další koberec,ale to už jsme se nenechali. Potom nás chlapík odvádí na slíbené místo určené prodeje cetek. Kde se s náma loučí a my kupujeme za dalších 25dolarů cetky.Když toto místo opouštíme,potkáváme chlapíčka naposledy,radí nám jak se ze spleti uliček Bazaru vymotat a doprovází nás na hlavní ulici,která vede k našemu hotelu. V hotelu jsme složili nákup,vzali valuty a vyrazili na průzkum severního Teheránu. Vlezli jsme do metra na náměsti Imam Chomejní a jeli směrem severním až co to dalo. Vlastně asi jednu zastávku před konečnou,ale to nevíme jistě (dále popíšu). Vystoupili jsme z metra a mysleli si že jsme dojeli do té modernější části Teheránu. Už vestibul metra napovídal,že tomu tak zřejmě nebude. Na povrchu nás přivítal park,nějaká stavba rozestavěná,hory a paneláky na jejich úpatí,nic moc. Dali jsme si cigaretu v parku a vlezli znovu do metra. Už s docela nepříjemný pocitem hladu.Čekali jsme na metro,to však přijelo z opačného směru než jsme potřebovali,tak jsme do něj nenastoupili,odjelo však směrem,kterým jsme potřebovali(??)Potom přijelo na protější kolej,tím samým směrem jako to prvním,ale tím stejným směrem pokračovalo.Potom konečně přijelo na naší kolej metro ve správném směru na konečné. Vlezli jsme do metra,rozjeli se a dojeli na zastávku,která byla předposlední na trase metra. To naznačovalo,že jedeme z konečné,ale jen jsme. Jediné co připadalo v úvahu bylo,že stanice metra,na které jsme nastoupili není vyznačená na plánku,ale to je také divné.Tento rébus se nám nepodařilo vyřešit i přes to,že jsme už 27 dní bez alkoholu. Vystoupili jsme po třech stanicích na další průzkum. Po chvíli jsme naštěstí nalezli FF,kde nám udělali bagetu,kterou jsme si museli jít sníst do parku,protože při Ramadámu nesmí přes den v restauracích nikdo jíst. Seděli jsme v parku a dlabali,neuvědomujíc si jak je to nefér,vůči okolním lidem,kteří jíst nesmí.Po chvíli vidíme vojáka jak něco žvýká a mizí v křovíJ.Potom k nám přistupuje jiný mladík,opatrně se rozhlíží a zapaluje si od nás cigaretu, Když prochází okolo křoví,vyskočí z něj voják a připaluje si od něj a zase mizí křoví J.Je to občas komické asi i sympatické pozorovat je jak porušují islámský zákon. Jim to ,ale asi moc komické nepřipadá. Po jídle opouštíme park a metrem se přesouváme na náměstí Imam Chomejní,jdeme ještě rozměnit 50euro na jídlo a na cestu.Po cestě kupujeme 2CD nějakých perských interpretů,každé za 1dolar(koupili jsme po cestě 4broskve a 2nektarinky,stálo to dohromady 4 dolary).Přišli jsme na hotel a tam na nás čekali dva češi,teří byli ubytováni v tom samém hotelu.Dozvěděli se od recepčního,že jsme byli na Mt. DAmavandu a vyzvěděli od nás nějaké informace. Byli to takoví mladí kluci. Jeden z řep druhý z malé strany. Chvliku jsme pokecali a my se šli balit.Bylo to poprvé,co jsme tu potkali čechy. Říkali jsme jim o skupině čechu,o kterých jsme se dozvěděli v Shirazu,oni nám řekli,že je potkali a že to jsou jejich známí.Jak je ten Irán malý J.Zabalili jsme se,zaplatili hotel (60dolarů) za dvě noci a taxíkem odjeli na vlakové nádraží (5dolarů). Na nádraží předkládáme pasy a jízdenky a necháváme si odbavit zavazadla. Po té nádraží ještě na chvíli opouštíme a jdeme si nakoupit jídlo na ,cestu (tuňák,placky,sýr a cigarety). Vlak nám jede ve 20:15. Nacházíme se v kupé s čísly 10 a 19,kde strávíme dalších cca 70 hodin.Kupé je pro 4osoby a je lůžkové. S námi v kupé je chlápek jménem Farhat (cca 40let) a jeho tchán takovej fajn děda,docela fit.Farhat je obchodník s užitkovými vozy a jezdí za prací do Číny a Dubaje. Teď jedou s rodinou na dovolenou do Turecka,je to jedno z mála míst kam je jejich vláda pustí. Na nádraží jsme byli jediný turisti a tak je tomu i ve vlaku. Na nádraží jsme si typli,že Iránčané jezdí na dovolenou v měsíci Ramadámu,aby nemuseli dodržovat to nejezení,nepití a nekouření a je to tak. Atmosféra je tu přátelská a uvolněná a jsme zvědavi co bude následovat po přejetí hranic s Turecekm J. Cesta vlakem z Teheránu do Istambulu je dlouhá 3085 km . Ještě jsme neopustili Irán a už se mi po zdejších lidech stýská !

PS:kolem půl desáte hodiny večerní vlak náhle zastavuje na nějakém malém nástupišti,část (malá)cestujících vystupuje a asi za 20minut se modlí k Aláhovi.

28.srpna 2009 | Teherán –> Istanbul – den 2.

Po krásně prospalé noci se probouzíme,abychom posnídali něco dobrého. Čerstvý sýr + plackový chléb (dostali jsme sýr to od spolucestubydlících jejich vlastní,tzn. Vyrobený v Esfahánu). Kolem desáté jsme dorazili do Tabrizu,kde se kromě prohlídky zavazadel (nás se tato prohlídka,jako vždy netýká-jsme přeci z Československa J),z hodinového postávání a malého zádrhelu na wc se nic zvláštního nestalo.Pak jsme se konečně rozjeli a bláhově si mysleli,že tohle byla už větší část hraniční kontroly. To jsme ale nevěděli jak moc se v té chvíli mýlíme.Po dalších 2 hodinách jsme dorazili na hraniční přechod s Tureckem (musíme uznat,že krajina k přechodu je opravdu famózní-skály,hluboká údolí,rokle.).Zde jsme podstoupili další 2hodinové čekání,kdy jsme postupně celý vlak přistupovali k celní prohlídce a čekali na razítko. Poté jsme přejeli zemi nikoho,kde nás kontrolovali tureckých vojáků se samopali a badeních se samopalem nic nezaujalo J. No a pak jsme dorazili na Turecké hranice s tím,že nejhorší máme za sebe.Vystoupili jsme tedy všichni z vlaku a odebrali se k lékařské prohlídce.Všem nám změřili teplotu měřičem teploty. Totéž nám,ale již dělali na Iránské straně. Rozdíl mezi Iránem a Tureckem je zejména v tom,že Turci na to jdou přes uši,zatímco peršani přes čelo.Všichni prošli. Tudíž jsme se všichni (celý vlak) modli odebrat k pasové kontrole. Původně jsem si myslel,že se jedná o závodní jídelnu.Ve frontě na razítka se seznamuji se studentem,studujícím v Turecku,který jezdí za zábavou do Iránu (drogy-kokain,děvky). Tohle provozuje 14dní a poté se z něj stane opět spořádaný student. PO pasové kontrole následuje další kontrolu zavazadel,která se mi tentokrát nevyhýbá.Celníkovi ukazuji šachy a je po všem. No potom jsme se rozjeli a začali se sbližovat s Farhatovou rodinou.Absolutně kouzelná je jejich dcera Dorse,které je 6let a je strašně inteligentní a komunikativní.Tak sem si sní hrál a snažil bavit anglicky. Vtipné je,že nechodí ještě do školy,ale umí už anglicky číst a mluvit,ale neumí číst ve Farsi. Užil jsem si sní spoustu legrace. Pak se knám přidala Bakara,což je sestřenice. Faoata se kterou jsem se poměrně sblížil. Bylo to tím,že naše anglina byla asi na stejné úrovni. Studuje umění v Esfahanu. Vůbec celá rodina je strašně v pohodě. Moc milý lidičky,,co nám pořád dávají jídlo. V Turecku jsme se snažili koupit nějaká pivka,ale v každém nádražním bufetu měli jen chipsy,pitu,plechovky olivového oleje,olivy a prací prášek. Nic moc. Jsme trošku nasraný. V 10večer dorážíme do přístavu u jezera Van,kde se naloďujeme na trajekt.

29.srpna 2009 | Teherán –> Istanbul den 3.

Je 5 00,ležíme zkroucený na sedačkách trajektu,kupodivu a díkybohu spíme. Spíme dokud se nerozsvítí světla a nějaký uřvaný turek začne hrozně hulákat.Vzbudil nás asi půl hodiny před příjezdem do přístavu,asi aby prodal ještě něco z lodního občerstvení,kde má stejně velký hovno. Furt řve „Alibaba“ a pěkně nás tím točí.Nemám rád turky. Včera nám turecký smrad házel kamene do oken.Nemám rád turecký děti. Vystoupili jsme z trajektu,ale nespěchali jsme. Vlak stál ve stanici,my měli myšlenky,nebylo kam spěchat,tak jsme si ještě zakouřili. Po vstupu do vlaku začal malinko zmatek. Šli jsme podle čísel k našemu kupé,kde jsme měli sedět s Farhatem a jeho strejdou (ten starší pán). Už jsme tam skoro byli,když nás zastavil turecký průvodčí a začal nás hnát na druhou stranu. Ukazuju mu svou jízdenku s číslem kupé a on na mě skoro křičí něco turecky. Zní to skoro jako kdyby říkal „number fuck you“.Žene nás na druhou stranu. Je tu docela dost lidí,co si nemají kam sednout. Když dojdeme na duhou stranu žene nás zase zpět,už začínáme být celkem vytočený. Nesnáším turky. Asi po půl hodině nás umísťuje do jednoho kupé,kde spí jeden týpek a druhý čumí z okna. Ten čumící z okna zachvíli odchází a přivádí za sebe náhradu. Náhrada,která na nás už doráží. Je to nějaký děda,který nám okamžitě začne povídat o sobě,o lásce k bohu a když dodává,že je nositel islámského práva,opouštíme spěšně toto kupé bereme si sebou věci,stěhujeme se do jídelního vozu a uklidňujeme se snídaní (chleba,sýr,zelenina,salám,vejce,kafe -4eura). Po snídani chvíli jen tak sedíme a kocháme se krajinou.Kolem 10té hodiny přichází chvíle na kterou se už nějakou dobu těšíme,je to chvíle kdy si dáme po 29dnech pivo J.Objednáváme si tedy dvě piva značky Efesa (3,5euro) a užíváme si tuto slavnostní okamžik.Pivo je docela silné,má 7,5vol. A po čtyřech kusech vypadá už naše chůze po vlaku celkem srandovně. Pivo s náma celkem mává a mě chytá slina silná,že bych na ní utáhl náš vagon se zavazadly. Naštěstí se Honzou nechávám přemluvit k odchodu do kupé.V našem stavu se dvě individua v našem kupéké snášejí trochu lépe,spíš je tedy ignorujeme a jdem¨-e spát,abychom byli připraveni a trochu střízlivější na večer. Honza mě budí asi v17:00 a vyrážíme znovu do jídelního vozu,kde večeříme jehněčí s rýží a oblohou. Jsem ještě trochu z těch piv zblblej a tak piju vodu a kolu.Po chvíli se začíná jídelák plnit peršany a my si objednáváme 0,75 vína (za 12,5eura).Popíjíme víno a navazujeme konverzaci a rodinou,která sedí vedle nás. Dvě holky,jeden kluk a matka,jsou z Yazdu. Čas pomalu plyne,cesta ubíhá a jídelní vagón se plní ,je plný. Někdo začíná zpívat a nastává chvíle o které jsme tušili,že přijde a na kterou jsme se těšili. Peršani a peršanky(zbaveny nádorů-bez nich vypadají dost odlišně,takže se chvilku dohadujem,kdo je kdo)se začínají bavit,oslavovat odjezd z Iránské islámské republiky zpívat staré perské písně a tančit. Je to úžasná situace s nesmírně silnou atmosférou,které máme tu čest být součástí. K našemu milému překvapení zjišťujeme,že rodina,která sedí vedle nás a které jsme se rozhodli zpříjemnit cestu kupováním chipsů,naléváním vína a po sléze vody,je plná umělců. Ukazuje se,že kluk s matkou jsou velmi zdatní zpěváci a dvě holky krásně tančí a zbytek vagonu tleská.Je tu jedna zpěvačka,která si nepřeje abychom ji natáčeli na kameru. V Iránu smějí zpívat jen muži,videozáznam je tedy diskreditující materiál,poté co se však dovídá,žáze jsme čeští turisté a jedeme domů,k natáčení svoluje. Pijeme víno,vodku (tureckou) a pivo. Víno a pivo jsme jim za ten večer vypili. Jsme obklopeni úžasnými lidmi a zábava je v plném proudu. Když zastavujeme na Tureckém nádraží,je na vagon úžasný pohled zvenčí,turci se nestač divit a nějací mladí turečtí smradi se snaží zábavu překazit hulákáním a mlácením na okna. Lidé si jich moc nevšímají,stahují okenní žaluzie a pokračují v zábavě. I my jsme donuceni k tanci v uličce uprostřed vagonu mezi stoly a sklízíme aplaus minimálně za snahu. Máme se od nich opravdu moc co učit. Nejen co se týče tance,ale co se týče mezilidských vztahů a umění utvořit úžasnou zábavu bez alkoholu. Jsme skoro jediní co tu pijí,asi také díky vysokým cenám. My jsme se rozhodli si tento poslední večer s peršany pořádně užít a rozhazujeme jak zápaďák. Ty všechny krásné holky,které jsme od začátku cesty vlakem zaregistrovali,jsou teď okolo nás,všechny se baví a povídají si s námi. Přisedl si k nám i Šorvin (kluk ,kterého jsme potkali na trajektu,studuje v turecku ,fetuje v Iránu).Po chvíli začíná zpívat ,má neuvěřitelný hlas. Zpívá písně,které jsou dojemné i když jim nerozumíme. Když zpívá,celý vagon ztichne a poslouchá,na jeho pokyn rukou pak začínají všichni zpívat refrém,je to hrozně silné a krásné. Těžko se dá tento večer opravdu věrohodně popsat. Značku „kdo nezažil,neuvěří“. Je to náš poslední zážitek s peršany a je neuvěřitelný,každému bych přál toto zažít je to obohacující. Zábava jela si do jedné hodiny a potom se lidé začali pozvolna odebírat ke spánku.Abychom si po měsíci napravili pověst barových povalečů,zůstáváme v baru poslední a pak šli také spát. Na tento večer nikdy nezapomenu. Tento zážitek nás vyšel na 170eur J.

30.srpna 2009 | Teherán –> Istambul den 4.

Tak po dlouhé době s kocovinkou. Achjo,Praha se blíží. Včerejší večer se velice povedl. Byl to jeden z okamžiků,který nikdy nezapomenu. Nicméně,po budíčku jsme si zašli na snídani,ale jelikož jsme jen včera vypili celý bar,nemohli jsme si dát vyprošťováka L.Pak se k nám připojili takový dva nýmandi z Tabrizu,kteří se vytahovali,že včera měl jeden z nich úspěch u jedné dívky. Takže jsme jim je vlastně pěkně připravili (alkohol a oni si slízli smetánku J)Poté jsme se jich zbavili a šli se na chvíli natáhnout. Náš spolucestující zrovna vystupoval v Ankaře,takže od teď máme již kupé sami pro sebe. K obědu jsme si dali něco jako bramboráky s rýží a houbama. Bylo to výborné (4eura). Nepříjemné je,že zpoždění vlaku stále přibývá a tak podle posledních odhadů budeme v Istambulu pozdě večer. Olem 23:00. V podvečer jsme si dali panáka vodky a pivko. Přišla se na nás podívat Bahar a tak jsme se rozloučili. Bylo to hodně smutné loučení,ale říkala,že se přijede podívat do Prahy. Tak jsem na ni zvědavý. Ale já každopádně znovu pojedu do Iránu,takže když to nevyjde jí,tak to budu muset šéfovat já. Do Istambulu jsme nakonec dojeli ve 23:30. Všichni vystoupili a s námi tam zůstal páreček z Teheránu,kteří také jako my neměli kam jet. Zaplatili jsme si schránku na věci a schovali si tam batohy a jejich batoh. Z toho kluka se vyklubal Iránský šampíon v karate. Jeho přítelkyně byla jednou z těch,kterou jsme tajně ve vlaku obdivovali. Byla moc příjemná a hezká. Jako všechny peršanky. My si pak zašli na hot-dog,který jsme si snědli hezky u moře. Kam se na to hrabe hlavák. Pak jsme se přesunuli do vstupní haly,kde už spalo několik dalších lidí. Rozbalili jsme spacáky a lehli si na mramorovou podlahu. Šli kolem policisti a moc se jim to nelíbilo. Po krátké rozpravě nás nechali být. Usnuli jsme…

31.srpna 2009 | Istanbul –> Sofia

Honza mě probudil v 5:00. Kupodivu jsem se na mramoru celkem vyspal. Po rozlepení očí,zjišťuji,že jsem byl okraden nebo očištěn. Zmizela mi igelitka,kterou jsem měl vedle sebe (dvě plechovky tuňáka,moje kraťasy,můj obal na spacák a nějaký drobný). Vzhledem k tomu,že jsem měl přes noc u hlavy nedopitou plechovku od piva,mohl jsem působit dojmem opilce (jsem trochu zarostlí vousem) a vzhledem k tomu,že i ona plechovka zmizela,je dosti možné,že jsem byl opravdu obklizen. Zvedli jsme se i s párem peršanů,kteří měli s námi uschovaný batoh. U úschovny jsme strávili asi dvacet minut,protože nám automat odmítal batohy vydat. Zachránili nás až policisti s chytrou mašinkou,která automatu domluvila. S batohy jsme se odebrali k přívozu a převezli se na protější břeh Istanbulu. Spali jsme v Asii a kolem sedmé jsme už byli v Evropě J. Rozloučili jsme se s přáteli,obdarovali je posledními pohlednicemi Prahy,vyměnili si e-mailové adresy,přijali srdečné pozvání do Teheránu při příští návštěvě Iránu a šli na tramvaj. Po tramvaji jsme vyzkoušeli turecké metro a dojeli na autobusové nádraží,kde jsme si koupili lístky (25euro) na autobus do Sophie,který nám odjížděl za půl hodiny. Zhruba po čtyřech hodinách jsme dorazili na hranice s Bulharskem,na hranice s evropskou unií. Hraniční přechod jsme překročili jak praví zápaďák,když jsme podávali celníkům naše pasy,měli jsme v ruce pepsikolu od Burgerkinga a v koutku marloboroJ.Pravdou ovšem je,že po opuštění Turecka a vjezdu do Bulharska (Bulgaristánu) jsme si začali připadat jako na východě. Nutno dodat na rub turků,že jejich země je celkem moderní a ani její občané,které jsme dnes potkali nebyli tak špatní. Určitě jsme se tam cítili lépe než v Bulgaristánu. Krajina ani kultura na nás o cestě do Sofie nezapůsobila,tím horší bylo zjištění,že sofie vypadá jako kdyby Praze z oka vypadla.Projížděli jsme Sofií a poznávali v ní nechvalně známé čtvrtě jako –Karlín,Libeň ,Vysočany,Holešovice, atd. Kolem 18:00 dorazili na autobusové nádraží,ale žádný autobus na západ už ten den nejel. Jel ještě vlak,ale ten jel přes Bělehrad a museli bychom 3krát přestupovat a byl dost drahý. Rozhodli jsme se tedy ubytovat v hotelu přímo na nádraží a vyčkat do rána. Oproti Iránu i Turecku,jsou tu lidé k cizincům nic moc přátelští. Dali jsme si večeři,jedno pivo a mazali na hotel. Atmosféra nádraží a jeho okolí nic moc.

Napsal/a biokys 8:47 Uloženo ve složce Iran Komentáře (0)

Celá cesta

sunny 40 °C
Zobrazit Iran na mapě uživatele biokys.

1.8. 2009 | Praha -> Thessaloniki

Ráno jsme se probudili u mě doma na Barrandově, měli jsme kocovinu z předešlého večera a před sebou cestu na východ. V 19:30 nám letělo letadlo do Řecka, cesta trvala 1 hodinu a 45 minut a na palubě středně velkého letadla (malého) nějaké maďarské společnosti (WizzAir) jsme popili pivo za 4€ a pak jsme radši pili naší třešnovici. Vylezli jsme na letišti a přemýšleli jestli jít vpravo či vlevo. Vyzbrojeni kompasem, ale ne mapou jsme se vydali na východ a někam k moři. Šlapali jsme do dvou do rána a opravdu našli moře, pláž, přístřešek a hlavně jsme se zbavili potulných psů. Ještě jsme po cestě potkali cestovatele z Ostravy (jednoho), jel sám někam do Makedonie a Albánie. Šli jsme spolu asi deset minut po silnici, došli na křižovatku a se slovy "Albánie je doleva a Írán je doprava" jsme se rozloučili. Mířil někam do centra Soluně hledat místo, kde si rozloží spacák. My teď sedíme na pláži a popíjíme Key Rum :-)
2.8. 2009 | Thessaloniki -> Istanbul

Ráno nás probudilo krásné počásko, prázdná pláž a potřeba ze sebe smejt ty hromady potu ze včerejšího joggingu. Takže jsme se vykoupali, spálili (asi za 2 hodiny) a s dobrým úmyslem se naobědvat, vlezli jsme do nejbližší "pseudorestaurace", odkud jsme po půlhodině odešli s divným pocitem, že nás všichni přehlíželi a hlavně s prázdným žaludkem. Pak jsme se dobelhali k zastávce busu a po několika minutách odjeli směr centrum (bylo to starý Volvo, ale vypadalo jak Ikarus). Místními autobusáky nám bylo doporučeno využít vlaku při cestě do Istanbulu. Poslechli jsme je a linkou 3 se dopravili na nádraží. Mezinárodní lístky se zde prodávají až od 16:00 a proto jsme se šli najíst. Bylo 14:00 a my stále ještě nesnídali. Nakonec jsme si dali kalamáry a pražený rybičky a pár pivíček "Mythos". Po návratu na nádraží jsme si koupili lístky do Istanbulu za 120€ pro oba. Pak ještě ve fastfoodu večeři, která byla libóóóóznííí za 4 éčka. No a co teď? Je 21:15 a my sedíme v kupéčku a štrádujem si to do Istanbulu. PS: Sedíme v kupé, který s námi vyčendžoval turek, protože to jejich mělo vysoko palandy a jeho tlustá žena tam nevyleyla :-). Odjezd vlaku byl v 19:38.
3.8. 2009 | Istanbul -> Teherán

Dnešní noc jsme strávili ve vlaku, bylo to docela příjemný, jen na hranicích s Tureckem (asi 3 ráno) nás furt budili. Nejdřív řecká celnice (pěkná), hodinu potom tureckej celník (nic moc), další Turek co mi prohrabal batoh a pak doktor v plášti s bílou rouškou, kterýmu jsme vyplňovali nějakej dotazník o prasečí chřipce pro kterej si potom stejně nepřišel, potom jsme zas usnuli. V 9 hodin jsme přijeli do Istanbulu, je to pěkný město plný sandálů, gyrosů a úchvatnejch mešit, jejichž minarety jsou vidět všude nad městem jak se tyčí k nebi. Koukli jsme na nádraží na orientační mapu a vyrazili tam, kde jsme tipovali nádraží ze kterýho jezdí vlak do Iránu. Zamotali jsme se do nějakejch uliček a když jsme se chtěli zeptat policisty se samopalem na cestu, zjistili jsme, že stojí před barákem s informacemi pro turisty. Na informacích byli moc příjemní, ochotní a dali nám mapu a poradili cestu. Mezitím jsme se rozhodli, že v tomhle městě nechceme čekat dva dny na vlak, tak jsme vyrazili koupit si lístky na autobus do Teheránu. Potkali jsme po cestě úchvatnej park s obrovskejma mešitama, barevnejma kytkama a fontánou. Když jsme našli cestovní agenturu, kde jsme si koupili lístek na autobus za směšnou cenu 22€ na cestu, která trvá 40 hodin, zjistili jsme, že jedinej autobus co dnes jede, odjíždí za 25 minut. Neměli jsme nakoupený jídlo ani pití a Honza M. kalhoty, který spěšně kupuje 6 minut před odjezdem v nějakém pouličním krámku za 50 YTL (30 dolarů). Jen tak tak jsme to stihli zpět před tu cestovní agenturu. Tam pro nás dva přijela dodávka, odvezla nás k autobusu do kterýho nád doslova nahnali, zavřeli se dveře, autobus se rozjel. Teď je 19:34, takže už jedem 5,5 hodiny a máme ještě cca 34,5 před sebou :-).
4.8. 2009 | 2. den cesty do Teheránu

Ráno řidič zastavil na nějakém odpočívadle, kde jsme si dali celkem dobrou polévku a Honza V. si koupil "fešnou" košili :-). Pak jsme zase vyjeli a přibližně v půl jedný odpoledne jsme dorazili na hranici s Iránem (Bazargan). Stojíce venku v kraťasech na nás křičí nějaký mladý kluk, který pořád dokola ukazuje na naše nohy a na ruce, kde naznačuje nandavání pout. Co nejrychleji jsme se převlékli. Já v duchu děkoval Nobovi, že našel ten krámek s kalhotama v Istanbulu. Sice už sem měl vymyšlený plán, že si přidělám ke kraťasům nohavice vyrobené z mikiny, ale tohle bylo spolehlivější. Pak začala 4 hodiny dlouhá procedura přechodu přes hranici. K tomu je potřeba ale ještě dodat, že se za námi chvíli předtím přišli podívat 2 holky + 1 kluk z našeho busu se kterýma jsme navázali rozhovor. Jedna holčina žádá o víza do UK, aby mohla utéct za svým manželem. Ta druhá je architektka. Obě mluví dobře anglicky. Lépe než já :-). Přistoupili jsme k tureckým celníkům, kteří nám dovolili odjet z jejich země + jsme museli u dalších úředníků vyplnit formulář, co jsme v Turecku dělali. Pak ale začal ten pravý "východ", když jsme se přesunuli k íránským celníkům. Tomu předcházelo projití kolem obrovské klece, kde bylo "vězněno" určitě více jak 100 zahalených povětšinou asi žen. Nevíme vůbec o co šlo. Možná uprchlíci. Pak se nás ujal 1 voják, oblečený celý v maskáčích. Začal něco žvatlat a my byly celkem zmatení. Naštěstí ale přišli ty děvčata z busu a začli s ním něco domlouvat. Před námi byla fronta lidí, kteří čekali na odbavení. Byla to dost rušná fronta, neboť se tam lidé hádali a strkali do sebe. Nás voják vzal stranou. Tam se nás ujal další a další celník. Koukali celkem podezíravě. Vzali nám pasy a řekli ať se posadíme. Asi po 10ti minutách nám pasy vrátili i s razítkem a naznačili, že můžeme frontu předběhnout a projít. Tam čekalo další stanoviště prohlídky zavazadel. Nás ale po zjištění, že jsme z "Československa" normálně pustili. Takže stojíme venku, všichni lidi od nás z busu jsou stále ve frontě a my si užíváme 1. pohledy na íránské hory, přičemž jsme "obtěžováni" vekslákama :-). Asi po půl hodině začnou vycházet 1. lidi od nás. Pak nám náš řidič naznačil, že musíme projít znovu tou procedurou, protože jsme neprocházeli s batohama. Ty jsme totiž v té rychlosti nechali v busu. Při představě, že tohle všechno budeme muset zopakovat a že na nás nakonec budou všichni ještě čekat se mi udělalo "mdlo". Vzali jsme tedy batohy a šli si to zopáknout. Šli jsme přímo celou tou budovou a pokaždé, když nás někdo zastavil se nás zeptal odkud jsme, jsme odpověděli, že z Čech, tak nás se zdvořilím "Welcome" propouštěli jednotlivými stanovišti. Takže jsme prošli asi za minutu. Poté jsme poděkovali těm dvěma slečnám, že nám tolik pomohli. Pak všichni nastoupili do busu. Přistoupil i nějaký feťák, který procházel busem a řval na lidi ať mu dají peníze. Všichni ho flegmaticky ignorovali. On pak vystoupil a autobus se rozjel. Hurááá, jsme v Iránu. Pak ještě následovala odpočívačka, rozměňovačka peněz a odjezd směr Teherán přes Tabríz. Před Tabrízem byli zastaveni vojáky. Bylo celkem deprimující, že si vždycky zavolali několik našich spolucestujících, kteří museli vystoupit. Nevím co se tam venku dělo, ale když se vrátili, tak nevypadali, že by na tohle byly zvyklý. Nás nechali na pokoji. Mě pořád vrtalo hlavou, jestli to nebylo kvůli nám. Ta slečna mi totiž předtím na moji otázku: "To vždycky je to na hranicích takhle vyhrocený" odpověděla slovy: "Ne, to bylo kvůli Vám".... PS: Lidé v autobuse se o nás starali, dávali nám jídlo a pití, starali se, kde jsme, když autobus odjížděl atd. Z celého autobusu uměli anglicky jen ty 2 slečny.
5.8. 2009 | In Teheran City

Okolo osmé hodinny ranní jsme dorazili autobusem na autobusové nádraží v Teheránu. Byli jsme dost unavený a omámený po cestě, Honza M. o to víc, že si dal prášek na spaní. Byla to opravdu šílená cesta v novým ale vydrceným autobusu. Když jsme z autobusu vylezli hned se nás ujali místní taxikáři. Řekli nám, že hotel, do kterýho chceme je zavřenej, že většina hotelů je zavřenejch a že nás odveze do hotelu Teheran, kterej je prej velmi levnej. Bylo to očividný šmé, ale i na něj dva rozespalí hloupý Honzy sbalil :-). Jízda taxíkem; to byl opravdu zážitek. Čáry na silnici asi neviděj, na dvousměrný silnici mají směrů asi pět, semafory jako visuální barevnej doplněk silnice (jízda na červenou není vyjímkou ale pravidlem), páčku na blinkry jako estetický (jinak nepoužitelný) doplněk volantu, ale bez klaxonu se neobejdou.Pro cizáka vskutku záležitost zvyšující v krvi hladinu adrenalinu na úroveň jízdy na horské dráze s rozepnutým pásem :-). Přijeli jsme k hotelu před kterým stálo asi deset vojáků v plný polní. Byl to krásnej **** hotel ve kterým po nás chtěli 90$ za noc, my po cestě v taxíku (není divu) dost vystřízlivěli, zdvořile odmítli a řekli recepčnímu, že si něco seženeme sami. Když jsem se při odchodu otočil, viděl jsem jak má z naší poslední věty vyvalený oči :-).
7.8. 2009 | Esfahan

Ráno jsme vstávali bez budíku,někdy v devět hodin. Těšíc se na přislíbenou snídani do pokoje,tak jsem se oblékl abych obsluhu nepřivítal v trenclích. Oblečen jsem byl již zhruba hodinu než přišla perská žena,která nám přinesla ty jejich placky či co(spíš palačinky?) s čajem,sýrem,máslem a marmoškou. Po snídani jsme vyrazili do města na procházku po trase vyznačené v našem průvodci,která nás měla protáhnout po památkách města a hlavně najít internetovou kavárnu. V průvodci (LP) psali o internetových kavárnách,že jsou otvírány (zřizovány) a zavírány stejně rychle jak dveře od tureckého záchodu J. Nicméně jsme ji na druhý pokus našli. První byla zavřená,vypadalo to že jí ruší a druhou jsme náhodou našli v jedné postraní uličce. Měli tam asi 10 PC a starali se o to takoví dva mladíci. Sedli jsme si tedy k počítačům a začali vyřizovat co jsme potřebovali,především tedy posílání mailů příbuzným atd. do čech. Na začátku surfování jsme se ptali na cenu-stálo to 5OOO Rjl na hodinu tak jsme se tomu jen ušklíbli.Byli jsme s Honzou M. každý u jednoho počítače a já byl hotovej dřív. Zabrousil jsem na Novinky.cz i když jsem tušil že mi to náladu moc nezvedne a nezvedlo (hodně rychle jsem se snažil zapomenout na ten chvilkový kontakt se západním světem a naštěstí se podařilo. ).Když jsme při odchodu řekli těm klukům,že jsme turisti a odkud(oni se sami ptali),řekli nám, že to máme zadarmo(zase). Zítra tam půjdem znovu a už jim ty peníze vnutíme J.Potom jsme vyrazili na zmíněnou poznávací procházku po městě čumíc do mapy a hledajíc ulici,kde by jsme měli začít naší procházku,jsme to přešli asi tak o kilometr,tak jsme se vrátili a zkusili to znovu. Procházet se tímto městem je pro turistu už samo o sobě zážitkem. Turisti sem v těchto letních měsících moc nezabloudí a místní lidi samozřejmě ihned poznají,že nejste zdejší. Někteří jen tak pokukují,druzí vás zdraví hlasitým „ Hi“ či „hello“ a někteří se s Vámi (námi) zkoší bavit,co jim slovní zásoba dovolí. Ještě jsem takovouhle situaci nezažil a je to dost zajímavé –jste tu prostě cizí, je to na první pohled vidět a víc cizích lidí tu neníJ,alek jak už jsme psali,lidi jsou tu úžasní a přátelští.Většinou to vypadá,tak že se zastavíte s mapou v ruce a ve chvilce se jak pohlazením kouzelné lampy zjeví Džin,aby Vám pomohl. Ale k procházce … Na druhý pokus jsme tedy hledanou ulici našli. Dovedla nás k takovému parku v němž bylo národní přírodovědné muzeum. Memohli jsme odolat a šli se za 1000Rjl pro jednoho podívat na mrtvá,vycpaná,zkamenělá a v lihu naložená zvířata a zvířátka.Prohlídka byla pěkná,ale teď mě napadá jestli to spíš nebylo nějaké okresní muzeumJ.Poté jsme se vrátili kousek zpět na plánovanou trasu,která nás dovedla na náměstí Iman. Zřejmě to bylo jejich hlavní koupaliště,protože jsem tu větší bazén jestě nevidělJ. Je to náměstí,na kterém stojí údajně nejkrásnější mešity na světe. Je to okouzlující místo. Byl jsem tak okouzlen až jsem se skoro nechal okrást jedním malým peršánkem,když jsem natáčel na kameru a zapomněl jsem rozepolou ledvinku na zadní části mého spodního těla. Když jsem vycítil pohyb za mými zády,otočil jsem se,stál tam asi osmileté klučina a říká „Hello“J,ještě to pak na drzovku zkusil jednou a potom jsem ho odehnal. Na náměstí jsme dorazili v tu nejlepší chvíli,právě začínala modlitba. Bylo to úžasný,stát před tou obrovskou mešitou,koukat na probíhající modlitbu a slyšet jí,je to něco co se vám zarývá pod kůži. Ze začátku jsme byli dost opatrní,co se týče focení a natáčení,ale pak to vypdalo,že jim to moc nevadí. Po skončení modlitby se z mešity vyvalilo na 10 000 lidí,naskákaje na motorky a byli pryč. Chtěli jsme se jít podívat do mešity,nějakou dobu jsme v notné vzdálenosti čekali než se i poslední lidé domodlí a odejdou,ale vojáci u vchodu nám anglicky sdělili, že dnes je už mešita zavřená a že bude otevřená až zítra od 9:00,tak se máme na co těšit. Potkali jsme u té brány při rozhovoru s vojáky nějaké další dva turisty,které zajímalo to samé co nás,ale byli značně odtažití. Kluk (tak 29) aspoň pozdravil,holka nikoli. Zhruba v půlce náměstí sála další o trochu menší mešita,která byla otevřena. Bylo to úchvatné dílo,spíš než stavba,tak jsme ji začali obdivovat,fotit a natáčet s turistickou posedlostí zápaďáčků,kteří přišli poprvé do toho stylu s východní kulturou. A se značnou dávkou pokory,nutno dodat.Já v zápalu tohoto střetu s kulturou,málem zašlápl malou holčičku,která si hrála na zemi uprostřed mešity,protože jsem koukal na svět skrze displey kamery.Při východu z mešity nás zastavil nějaký člověk,který taky poznal že jsme turisti. Vypadal tak trošku jako Quasimodo,jen zvoník od božího Mohameda,začal něco říkat takovým mixem perštiny a hodně lámané angličtiny a vytahovat peníze. Nejdřív jsem mysleli,že je to žebrák,už jsme jich tu pár potkali,ale on z bankovek vytáhl papír,kde měl anglicky napsáno,že sbírá mince a bankovky v měnách různých států.Slíbili jsme, že mu zítra přineseme nějaké české koruny a pohlednici Prahy a rozloučili se. Nutno mu přičíst k dobru,že alespoň pár slovíček anglicky uměl,někteří místní lidé i mladí v našem věku,neumí ani to. Placky ,které jsme měli k snídani nám moc dlouho v žaludku nevydrželi,tak jsme se vydali hledat restauraci,bylo kolem 15:00. V malých uličkách,obvěšených různými cetkami a perskými koberci,jsme našli tradiční místní restauraci,sice trošku dražší,ale stálo to za to. Místo stolů tam byli jakoby postele na kterých byl koberec. Sundali jsme si boty,usedli na postel do tureckého sedu a čekali na obsluhu. Výzdoba byla stylová a úžasná. Skrz barevné sklíčka v okenních tabulkách proudilo do restaurace pohádkové světlo a dodávalo atmosféru opravdu jiného světa. Dali jsme si speciál kebab s rýží a nealko pivem,zaplatili jsme 260 000Rjl a značně uspokojení jsme se vydali na cestu zpět kostelu. Trošku jsme si odpočinuly(usnuli) osvěžováni klimatizací a Honza mě pak probudil,že jde ven si zakouřit,mě se nechtělo tak jsem zůstal na pokoji. Po návratu jsem se ho zeptal jestli se venku na ulicích odehrává stejná neuvěřitelně energická situace podobná jednorázovému vypuštění obyvatelů zoo do ulic města,jako včera. Když mi odpověděl že no,rozhodl jsem se,že do rána z hotelu nevylezu. Nepovažuji se za zlenivělého či rozmazleného člověka co si neumí užít zábavu,ale tohle jieště nezvládám J

PS: Při návštěvě pozůstatků Perské říše,dnes nazývané Irán a poslední zdejší folklorní muziky s citelnými prvky houslí a něčeho co zní jako cimbál jsme vypozorovali nečekanou podobnost s něčím,co je nám čechům více známé a podle toho jsme vybudovali fascinující teorii. Tato podobnost, a základ naší teorie tkví v tom, že zdejší folklorní muzika je až příliš podobná folkloru moravskému. Příliš podobná na to,aby to byla jen náhoda. Po tomto úžasném a zásadním poznatku jsme zapojili naše mozky osvěžené již pětidenní absencí alkoholu a došli jsme k závěru,že prepůvodní obyvatelé moravského území zřejmě při hledání vhodného místa pro založení kolonií a pěstování švestek zabloudili i do končin perských odkud si pravděpodobně přinesli izáklady své tradiční moravské folklorní muziky. Tento poznatek potvrzuje i pro leckoho možná neznámý fakt,že město Brno bylo založeno se slovy jeho zakladatele „Brr,no to je zima,ale co se dá dělat“ zřejmě zvyklého na teplejší podnebí blízkého východu.

Teorie HM:

Tisíce let před Kristem se v úrodných nížinách dnešní střední moravy začali objevovat první obyvatelé národa zvaného pre-moraviáni. Již po několika letech se jim kotlinka uprostřed střední evropy začala zdát malá a tak se hrstka tohoto národa odtrhla,aby započala svoji pouť za novým domovem. Již po překonání první stovky kilometrů se ale od této karavany osadníků odrhla po namáhavém přechodu řeky Morava (historici udávají až několik set utonutých) hrstka zlenivělých pre-moraviánů se slovy „Dál už nás nikdo nedostane“ zakládají roku726BC osadu Brno. V tomto případě se původ jmena osady shoduje s teorií Dr. Braina. Početnější a jistě i houževnatější část osadníků pokračuje ve zdlouhavém pochodu za novým domovem, aby o tří roky později, roku 723BC založili Perskou říši,dnes známou pod jménem Irán. Dodnes známý perský panovník Xerxes I.(proslavil se ovládnutím celého středního východu) není nikým jiným než Xaverem ze Zleenoom (dnešní Zlín) jedná se tedy o zkomoleninu jmen.Další výzkum pokračuje.

8.8. 2009 | Esfahan

Ráno jsme se probudili,najedli se a vydali do internetové kavárny, zkusit najít nějakou vtipně levnou letenku,ale po chvilce nás humor přešel neboť nejlevnější letenka z Istambulu vyjde na 7000 Kč, takže radši pojedem stopem nebo busem. Nejhorší na tom je,že budem mít jen jediný den na to dostat se do Prahy,samozřejmě kuli práci- já například nemám už žádnou dovču. Z net café jsme se vydali na náměstí Imám,kde jsme chtěli napodruhé zkusit nahlédnout do Imámovy mešity. Opět měli zavřeno. Stojíme tedy před vchodem do mešity a tu na nás opět někdo pískne,byl to mladík(mluvil plynule anglicky),který nás pozval do blízké prodejny koberců na pokec a čaj. Ten mladík uměl i česky,jednu větu-„Jak se máš?Já jsem Ali a prodávám koberceJ“.Bavili jsme se asi půl hodiny o výrobě koberců, o nomádech a to především s jeho kamarádem,jehož angličtina byla také na dobré úrovni.Jak už to tak bývá i on už si zařizuje bydlení v zahraničí prostřednictvím své Kanadské přítelkyně. Také nám dal číslo na svého kamaráda,co dělá průvodce,že bychom si mohli dát výlet za kmenem Nomádů,co žijí asi 250 kilometrů jižně od Esfahanem. Vypili jsme dva čaje (Iránci pijí čaj tak,že si položí za zuby malou kostku cukru a skrz ní čaj prosakují),rozloučili se a vydali se směrem k Bazaru. Těsně před ním nás zastavil příjemnej týpek(mluvil anglicky) a se slovy : „nejsem průvodce,ale znám to tu,tak vás tady rád provedu a ukážu vám pohled za střechy,jsme s ním odešli do postranních uliček,kde nikdo nechodil. Měl jsem celkem obavy, ty se ukázaly býti platnými. Nejdříve nás zavedl do nějaké restaurace,nebo spíše jídelny pro místní. Nedokážu si totiž dost dobře představit,jak by se tam neznalý turista dostal.N a servírovali nám nějakou místní pochutinu,která zdálky vypadala jako vajíčka,ale bylo to vyrobeno z bílých fazolí,kari,oříšků,granátového jablka a nějakých dalších ingrediencí. K tomu byla placka,polévka a pudink. Nechutnalo to špatně a bylo to lepší než se pořád cpát kebabem. Za to si naúčtoval 60 000IR dohromady. To nebyla špatná cena na to,kolik informací jsme od něj získali. A to hlavní teprve mělo přijít. Odvedl nás totiž labyrintem postranních uliček Bazaaru do dílen,kde se koberce vykoupené od Nomádů opravovali,rekonstruovali a připravovali k prodeji. Tak jsme měli možnost seznámit se s prací kobercářů v oblasti proslulé produkcí těch nejlepších koberců. Také nám byly ukázány přírodní barvy jako je hena podobně. Poté,přímo dveřmi z dílny,jsme se dostali na střechu Bazaaru,odkud byl famózní výhled přes střechy této staré části města Esfatan.Chvíli jsme fotili,natáčeli a kochali se nezvyklým pohledem. Poté nás náš náhodný průvodce vzal ke stánku s polodrahokamy. Ukazoval nám jednotlivé výrobky a co bylo dechberoucí,že nám říkal,které jsou falešné a které pravé,otázkou je,do jaké míry bylo tohle divadlem nebo realitou.Poté nás vzal ještě do malého krámku,kde se vyráběli(tiskly)ubrusy.Nakonec jsme viděli,jak se vytvářejí výrobky z velbloudích kostí. U všeho jsme měli výklad znalce. Potom všem jsme koupili pár cetek za mrzký peníze jako revanš za prohlídku. Stejně jsem chtěl dnes koupit nějaké suvenýry. Supr zkušenost. A protože bylo ideální světlo(jak nám ten mužík poradil),vydali jsem se do blízkého Alí Qapu-paláce a následně do Imámího mešity. Krásu mešity slovy popsat asi nedokážu,mnohem lépe to dovede můj pentaxJDnešní den nám přinesl řadu příjemných situací a také očekávané pozvání na čajJZítra odjíždíme do,pro mě nejočekávanějšího místa v Iránu,města Yazd.Čeká nás asi 6 hodin jízdy busem na východ. Ps:už se nebojíme sračky a dnes jsme si už dopřáli i točenou zmrzlinuJ.

9.8. 2009 | Esfehan -> Yazd

Když si člověk vyskakuje,musí počítat s pádem. Ráno jsme se probudili a po zjištění v jakéže situaci jsou naše střeva,jsme se okamžitě nacpali imodinem(prášek proti průjmu).Ta zmrzka včera byla super :-/. Já zůstal na pokoji a Honza M. šel zavolat do hotelu v Yazdu,kam jsme měli ten den namířeno. Když se vrátil,měli jsme zamluvený pokoj (v Yazdu) a rezervovaný autobus .ještě si stihl skáknout do net caffé. Je to kluk šikovná. Zaplatili jsme nocleh (dvě noci+ to že jsme na pokoji vybili ledničku)62 dolarů a šli hledat taxi aby nás odvezl na autobusové nádraží Na nádraží jsme našli okénko společnosti ADL u které jsme měli rezervací na bus. Honza kupoval lístky a já šel koupit něco k snídani( hotdog).Když jsme přiběhli na nástupiště odkud měl náš autobus odjíždět(přišli jsme spíš pozdě než na čas,prodavač hotdogu zřejmě nevěděl, že spěcháme a s propékáním párku si dal práci),autobus tam nebyl. Chvíli jsme čekali,potom se šel Honza zeptat k tomu okénku jestli nám to neujelo,řekli že máme čekat.Chvíli jsme čekali (tak 10-15minut),Honza to nevydržel a šel se zase zeptat. Řekli mu že tento termín odjezdu byl zrušen,přepsali mu jízdenku a mi měli čekat hodinu a půl na další autobus. Tak jsme čekali… Najednou autobus přijel(ten zrušenej) mi chtěli nastoupit,ale měli jsme přepsanou jízdenku J, tak se Honza vypravil pro další přepis(přepisu)...Cesta autobusem tak nějak utekla (cca 400km)-bez přestávky,kvůli zpoždění.Vjeli jsme do města,o kterém jsme se domnívali,že je naše cílové,autobus zastavil na takovém velkém kruháči na náměstí Immam Aliho a řidič začal hulákat „Yazd,Yazd“. Po chvilce zmatení jsme vystoupili(jen my dva),vzali si věci a autobus zmizel. Cizí město,velký kruháč,hrozný vedro.Naštěstí nás během necelé minuty zachránil všudypřítomný taxikář a odvezl nás do hotelu. Zaparkoval auto a ještě nám šel ukázat cestu,abychom hotel našli.Hotel byl (je)situován ve staré části města,která je specifická svými stejnými hliněnými baráky a úzkými uličkami,části starého města jsou údajně až 7000let staré. Hotel (tvořený též hliněnými budovami) s krásným nádvořím nás okamžitě okouzlil i jeho stylové pokoje a hlavně evropské záchody J.Dali jsme si sprchu a šli se podívat do města („nového“),prošli jsme pár ulic a šli se podívat do bazaru (tržiště). Je to první město v Iránu,kde jsme se s Honzou shodli na tom,že zdejší sličné slečny nejsou nic mocL. Možná jsme trochu rozmazlení z předešlých zkušeností,protože toho co jsme viděli v Teheránu a hlavně v Esfahanu oči přecházeli. Na bazaru měli spoustu věcí,hlavně spoustu zlata a spoustu koření,které svou aromatickou vůní tvořilo exotickou atmosféru. Z bazaru jsme zamířili zpět k hotelu a cestou jsme si prošli ještě pár uliček starého města,vyfotili si pár míst a místních obyvatel a šli do hotelu na večeři.K večeři jsme si dali místní specialitu-velbloudí maso s bramborem-z čehož vyplynul takový velbloudí guláš. Zapili jsme to citronovým nealko pivem a šli se válet na pokoj do vánku klimatizace.

10.8. 2009 | Yazd

Včera večer k nám naběhl do pokoje týpek z hotelu,zda-li bychom dnes nechtěli s ostatními spolubydlícími vyrazit na výlet s průvodcem za 25dollarů pro každého. Souhlasili jsme i přesto,že jsme byli nucení vstát v nekřesťanskou hodinu – v 7:00. Ráno jsme se probudili,Nob se rozehřál poté,co na něj celou noc fičela studená klimoška a vypravili jsme se na snídani bufetového typu. Konečně pořádná snídaně-vajíčka vařená natvrdo,sýr,olivy,plackový chléb a samozřejmě marmelády,máslo a čajík. Já a moje pochroumaná střeva jsm si zašli ještě preventivně na onu místnost,kde se obvykle smívá rozdíl mezi králem a podkoním J. „Zatracená zmrzlina“-breptal jsem si sám pro sebe. Po neúspěšném pokusu o převrat jsem se oblék a vyrazil vstříc dnešnímu dobrodružství.Jelo nás dohromady šest,ve dvou autech + dva řidiči. Já a Nob,jeden ital,jeden francouz,jeden američan a angličanka.Jako první destinaci zvolili naši průvodci město Meybod,vzdálené 52km severně d Yazdu. Po příjezdu a prvním pohledu na onu památku prohlásil Nob : „Co je to za hromadu bláta?“J.Při bližším zkoumání jsme ale zjistili,že se jedná o pozoruhodně starou pevnost,jejichž nejstarší části byly 8000 let staré !Poté jsme se přesunuli do pár set metrů vzdálené vyrobny ledu. Staří peršané důmyslně přes zimu uskladňovali vzniklý led,aby jej pak mohli celé léto používat.Kousek dál se nacházela Holubí vět,což byl takový barák pro holuby.Ty používali především jako neomylné pošťáky a také jako efektivní továrnu na výrobu hnojiva. Leckterému českému holubovi by jistě ukápla slza závistí při pohledu na dům holubů perských J.Naproti této věže,potom stála tzv. Caravanserei,což byl takový motorest pro karavany,které putovali po hedvábné stezce . Zde se mohli ubytovat,najíst,doplnit zásoby vody,popřípadě prodat nějaké zboží. My zde viděli přímo v praxi jak se na tkalcovském stroji vyrábí koberec. Poté jsme se vydali do skalního města,jehož duchovní význam pro zorostorány je asi takový,jako Vatikán pro křesťany. Je to nejdůležitější poutní místi tohoto náboženství,které je opravdu původním na území Perské říše.Toto město se jmenuje Chak chak,jelikož jak první legenda,princezna Nikbauti, po invazi arabů roku 637 n.l.,utekla do hor a bez zásob vody.Odhodila svoje věci na skále,odkud začala pryštit voda..Celé toto místo na nás dýchalo zvláštní atmosférou,nejenom proto,že je umístěno v horách uprostřed nehostinné pouště,ale také roto že je to pradávná kolébka Perské kultury a náboženství,které se vyznačuje dobrotou a nenávistí k ozbrojeným konfliktům. V tomto městečku žije pouze jediný člověk,jehož tvář si moc dobře zapamatoval můj kamarád Pentax. Odtud jsme zamířili do města Kharanq,což je hliněné starodávné město nacházející se 70k severně od Yazdu. Je staré přes 1000 let a věří se, že bylo obydleno již před 4000lety.Prohlídka tohoto města byla také velice impresivní,neboť že se jedná o neobydlené město,dalo se živě představit žití lidí v dobách pradávných. Zejména mě zaujal systém vodního mlýna a řešení společných lázní. V tomto městě jsme dostali i oběd,který byl v ceně tohoto zájezdu. Byla to nějaká místní vegetariánská dobrota z „egyplant“,která ale nebyla kulinářským počinem pro jazyk evropanů.Nicméně špatné to nebylo. Poté jsme debatovali se spolucestujícím.Kolem 16:00 jsme dorazili tepelně vyčerpáni do našich příbytků v Yazdu. Výlet se vydařil. Skvělá kvalita za málo peněz. Rád bych vyzdvihl našeho průvodce Alího,který se opravdu vyznal a bylo mu perfektně rozumět.

11.8. 2009 | Yazd

Dnes byl klidný den,byl tak klidný a líný, že ani nevím jako ho pořádně popsat.

Ráno jsme se probudili až se nám chtělo a šli se nasnídat. Po snídani jsme šli na pokoj odpočívat,číst si a spát. Venku bylo okolo 45stupňů. Zhruba okolo 16:00 jsme dostali hlad a tak jsme šli do města. Chtěli jsme vylézt na jeden ze zdejších minaretů odkud je údajně krásný výhled na celé město,najíst se a rozměnit peníze,které nám pozvolna docházeli. Bylo ale takové vedro,že jsme se zvládli jen najíst a upalovat zpět do klimatizovaného pokoje. Míru exotičnosti naší stravy si vybíráme přímou úměrou k vzdálenosti restaurace od našeho hotelového pokoje a našeho evropského záchodu v něm umístěného. Dnes jsme se celý den pohybovali v okruhu pár set metrů, tak jsme si dovolili dát hamburger s dresingem a později i zmrzlinu o které až dopodus nevíme zda byla zkažená nebo měla příchuť zvětralého piva záměrně.Někdy večer,zhruba okolo 19:30 jsme se rozhodli znovu opustit klimatizovanou místnost s úmyslem vylézt konečně na ten minaret při západu slunce a rozměnit peníze. Než jsme se dopravili k minaretu slunce již zapadlo,tak zas nic. Na ulici jsme poklábosili s nějakým mastňákem a aspoň rozměnili peníze. Největší dva zážitky za dnešní den:Pro mě-když jsem stál na chodníku a srazilo auto vojáka z motorky asi 10metrů odemne. Nic se nestalo a oba odjeli po svých. Pro Honzu M-vyčistli si foťák.JINAK FAKT LÍNEJ DEN !!!

12.8. 2009 | Yazd

Dnešní večer, zdá se býti posledním večerem v tomto poklidném starobylém městečku. Co se dnes událo?Ráno jsme si zašli na snídani (moc jsme toho nesnědli,protože mě po pár soustech pravidelně začne bolet břicho) a poté za námi přišel příjemný domorodec,že se prý dozvěděl,že jsme z Čech a že by se rád na něco zeptal. Chystá se totiž na postgraduální studium a Praha je jedna z voleb. Tak jsme se domluvili,že se večer sejdem a pokecáme. V odpoledních hodinách jsem si zašel na internet,zatímco si Honza spaločetl Ja trošku se rozptýlil. Pak jsme se vydali do Amis Chakmaq. Taky jsme udělali pár záběrů a poprvé vyzkoušeli jednu hezkou funkci na kameře.Snímání po intervalech. Vypadá to zajímavě a určitě to budem používat častěji.Po návratu jsme se sešli s tím týpkem a ještě si knám přisedl američan,se kterým jsme byli na výletě. Konverzace se táhla 3 hodiny a bylo to velice záživné a zajímavé. Nob měl konečně možnost zkeptat se nepřítele na jeho názory na konspirace,NWO podobně J.Každopádně to bylo velice zajímavé. Je velice smutné sedět se skvělými iránskými lidmi u stolu,bavit se s nima,smát se a přitom vědět,že ti samí lidé budou zanedlouho nejspíše napadeni a budou nuceni bojovat. Zatím všichni lidé,se kterými jsme se bavili volili Musávího a jsou plně přesvědčení,že volby byly zmanipulovány. PS: zítra jedeme konečně do Persepdea,snad taky konečně vytáhneme stan J.

13.srpna 2009 | Yazd -> Shiraz

Ráno jsme vstali,nějak před desáto.Posnídali placky a šli si balit. Recepční nám zavolal taxi,zaplatili jsme hotel (cca 1 200 000 Rjl,4.noc jsme měli zdarma) a kolem půl jedný jsme odjížděli směr autobusové nádraží a jak jsme si ještě chvilku mysleli. Směr Persepolis. –autobus nám jel ve dvě,tak jsme asi hodinu čekali na nástupišti a u žívali si teplíčka,cca 48stupňů. V autobusu jsme zaujmuli místa nám určená,dvě místa úplně vlevo vzadu,na pětisedačce z pohledu řidiče.Kolem nás se usadilo asi osm vojáků a zbytek autobusu se kompletně zaplnil. Chvilku byl problém se zasedacím pořádkem,posvač si vojáci sedali kam chtěli a byli na řidiče trošku drzí,ale nic hrozného.Vedle mně si sedl voják se kterým jsme se spřátelili již při nastupování,jediný mluvil trošku anglicky. Jmenuje se Ali,je mu 22 let,živí se jako fotograf,studuje chemii na zdejší univerzitě (v Shirázu) a zítra jedem s ním a jeho přítelkyní na výlet do Persepolis a Pasargado.Milej klučina. Vjeli jsme cestu,vojáci nás pohostili semínky ze slunečnice a občas něco pokřikovali na řidiče autobusu a zřejmě jeho syna,který na oplátku přiběhl s osvěžovačem vzduchu ve spreji a všechny nás v zádu pěkně zestříkal,asi jsme my nebo vojáci páchli J. Chlapec se cítil jako hrdina,že se pěkně pomstil a vojáci se smáli,my též (vlk se nažral,koza celá).Ali nám vysvětli,že bude lepší když pojedem do Sairázu a z něj do Persepilis (cca 50km),tak jsme se rozhodli v Sairazu jednu noc přespat a Perspeilis nechat na zítřek.Po cestě jsem se svou lámanou angličtinou snažil vysvětli Alimu že indoktrinní skece explicitního a implicitního dogmatu ohledně gama a delta vjemů unikovaných na hipofízu,jak kontinuálně,tak kvantově,je zcela správná a že kdyby to tak nebylo,tak by to tu celé stálo za hovno J.Ne…cesta nějak utíkala,zadnice bolela a kolem devátý jsme byli v Sehirozu (cca7hodin cesty). Po příjezdu jsme si po telefonu sehnali hotel,rozloučili se s Alim a jeho přítelkyní a vzali si taxi. Náš hotel se jmenuje Sima,máme tu takovej malej útulnej pokoj (spíš kamrlík) s dou postelí a malým balkónkem. Na pamětové kartě v kameře mi zbývalo asi 6 minut tak sem si řekl,že ji vyplácám na záběry ulice. Chvilku jsem natáčel a potom se na ulici začalo něco dít,nevíme jak to vzniklo,najednou tam někdo začal křičet,strkat do chlápka (možná kluka)v pruhovaném tričku,který zřejmě něco provedl.Chvíli to vypadalo tak neurčitě,potom muž v pruhovaným utekl do nějakého podchodu a když se vrátil držel v každé ruce jednu cihlu,které v zápětí mrštil do davu,ale zřejmě a naštěstí nikoho netrefil.Potom další strkanici(žádné extra násilí) a pruhovaný sedl na motorku a odjel.Dav se pozvolna rozpustil a někteří se i smáli. Den se blíží k ránu nadcházejícího dne. Dopisuji deník a jdeme spát…

14.srpna 2009 | Shiraz

Ráno jsme se probudili v šílených 7:30 s tím,že nás čeká bezva den ve společnosti Aliho a jeho sličné přítelkyně.Šel jsem mu tedy zavolat,tak jak jsme byli domluveni.Jaké bylo ale mé překvapení,když z Aliho vypadlo,že za odvoz do Persepole chce 40dolarů. Řekl jsem,že se mu ještě možná ozvem a vysrali se na něj. Pak sem zavolal do lepšího hotelu a dal tam rezervaci,poté jsme se šli projít,ale jelikož je pátek,jsou téměř všechny obchody zavřené.To platí hlavně o Bazaru.Šachy si tedy koupím později. Z bazaru jsme šli na prohlídku hradu Arg-e Karim Khan. Jedna z velkých věží je zde nakloněna,neboť se propadá do země. Uvnitř hradu byla krásná zahrada s mnoha citróny. Zašli jsme také na výstavu fotek z dávné minulosti města Shiraz. Velice nás překvapilo,že již zpočátku 20.století byly ulice plné aut.Když jsme odcházeli z hradu,procházeli jsme kolem prodejny stanů,kde nás odchytl asi jeho majitel. Natáhl nás dovnitř,kde jsme dostali čaj a byl nám ukázán sešit,kam se zapisují turisté.Bylo tam zapsáno mnoho čechů.A to v dost udivujícím počtu.Jsme holt národ cestovatelů.Pak jsme se rozloučili a šli se najíst.Dali jsme si pizzu(buchtu)+hamburger,která měla dost daleko od pizzy,na kterou jsme zvyklí. Zapoměl jsem na fakt,že jsme se přes den přesunuli do hotelu Anuri asi o dvě ulice vedle. Tady máme postele oddělený postele,takže už nejsme takový bukvičky J.Další výhoda je vlastní záchod,který byl po dnešních jídlech využit na sto procent. Naše žaludky a střeva zažívají už několik dnů slušnou revoluci. Doufám,že před výstupem na DAmavand bude situace stabilizovaná.Ceny-pizza mix :40000IR,hamburger:13000IR,cheesburger 20000IR. Ještě jsem zapoměl na prohlídku Bagh-e Nazar a pors museum. Jednoho s…………………………………..nevim………………………………..

15.srpna 2009 | Shiraz

Po probuzení jsme se nasnídali placek s jogurtem. Po včerejších představeních na oné místnosti jsme se rozhodli dopřát našim útrobám trochu oddechu od kebabu a velbloudích hamburgerů. Tušili jsme klidnej a línej den. Já byl rád,protože by to znamenalo,že nebudu do noci psát do deníku a vzpomínat na zážitky.Včera jsme si vymysleli plán na dnešek. Plán se v našich hlavách zrodil díky hroznému vedru.Našli jsme na mapě řeku Khoska,která prochází velkou částí města Shiraz. Zádla se býti dost velká a představa čachtání a cákání nás okamžitě nadchnul.Plán byl následující,ráno se půjdem podívat na řeku,pak si vezmem taxika za město,budem se opakovat a koupat,možná i zrušíme hotel a budem spát u řeky ve stanu a ušetříme ještě peníze.How cbaver,řekla by jedna naše známá z cest J.Všechno klapalo podle plánu až do okamžiku,kdy jsme došli k řece.Problém byl s tou řekou,problém byl ten….s tou řekou se to mělo tak…Ta řeka tam nebyla,byla vyschlá a to už asi pěkně dlouho J.Když už jsme byli venku,bylo asi 12:00,rozhodli jsme se navštívit jednoho básníka jménem Jaféz,přesně jeho hrobku umístěnou v nádherné zahradě.Po cestě k tomuto památnému místu,jsme prošli skrz park jménem Mellik park,je umístěn vedle dost rušné silnice (skoro všechny silnice jsou tu dost rušné).Zajímavé na něm bylo to že byl plný lidí oddávajících se kratochvíli zvané Pienin.Byli na trávnících,byli na chodnících usazeni na kobercích a byli ve stanech, v mnoha stanech. Vedle tohoto parku je zřejmě fotbalový stadion,na kterém se asi odehrával sledovaný zápas,tak bylo všude spusta lidí mávajíce vlajkami,někteří i pokreslení barvami jejich oblíbeného týmu.Na ulici plné fanoušků byl přesto poměrný klid oproti stejné situaci odehrávající se například v Praze na Letné,zřejmě díky absenci alkoholu. Byli asi tři a my si to namířili zpět do hotelu s potřebou dostat něco do žaludku. Po cestě jsme si koupili měkký bílý sýr,pár plátků salámu připomínajícího nechvalně známý salám junior (samozřejmě balený v ochranné atmosféře) a pár bagetek (asi 10 za 5000Rjl) a na pokoji se najedli. Dopřáli jsme si trochu odpočinku,asi tři a půl hodiny válení a pospávání a vyrazili jsme znovu do ulic.Šli jsme směrem k bazaru a já se zastavil u trafiky koupit cigarety. Den probíhal klidně a líně podle očekávání. Otočil jsem se od trafiky a viděl Honzu M. jak si povídá s nějakým peršanem. Nebylo na tom nic neobvyklého,protože nás velmi často zastavují lidé,kteří si chtějí popovídat s cizici. To jsme ještě nevěděli co nám ten človíček jménem Mohamad chystá na dnešní odpoledne za program.Je mu 22 let a studuje průmyslové inženýrství. Přidal se k nám,že nám trošku ukáže město. Nejdřív nás zavedl…Právě jsem si prdnul a v tu samou chvíli vypadli pojistky,takže pokračuju ve psaní za svitu čelovky…Nejdřív nás tedy vzal na místo o němž nevíme jak se jmenuje. Bylo to místo určené k bohoslužbě,jako mešita,ale postrádalo její klasickou kopuli. Bylo tvořeno nádvořím a zastřešeným prostranstvím určeným k obřadu. Potom jsme navrtili bazar,kde si Honza koupil krásný šachy (35dolarů). Mě už ty bazary lezou trošku na nervy,je to jak jedno obrovský mraveniště. Náš samozvaný průvodce byl dosti upovídaný, furt mlel a mlelJ.Podle příručky.Jak lehce proplout Islámem jsem mu zalhal,když se mě ptal na náboženství,řekl jsem že jsem křesťan.Potom nás zavedl do velkého komplexu mešit,který jsme nenašli ani v našem tištěném průvodci. Zapomněl jsem napsat,že při návštěvě předešlé památky za nás zaplatil vstupné on jako zdejší to měl za 2000Rjl,my jako turisti bychom to měli za 5000Rjl J.Před vstupem do tohoto velkého komplexu na kterém zrovna probíhala bohoslužba jsme museli odevzdat do úschovy fotoaparát a videokameru. On (Mohamad) nám to zařizoval a lístek z úschovy si nechal u sebe. Naše stupidní západní podezíravost nám nedala,tak jsme se snažili vysvětlit Mohamedovi (už zase rozsvítili...),že pro případ kdyby se nám čirou náhodou ztratil bude lepší,když budeme mít lítek z úschovy u sebe,aby jsme nepřišli o věci.Mohamed vůbec nechápal (už zase zhasli)důvod proč by jsme se měli rozdělit (a rozžli:-)),tak jsme to nechali být a doufali.Naše obavy se samozřejmě ukázali jako totálně neopodstatněné. U vstupu nás ještě jednou prohledali.Mohamem (už mě to nebaví psát) nás upozornil, že jsou dost citliví na přítomnost jiných náboženství na tomto místě a doporučil nám ať raději říkame,že jsme Ilámisté z Bosny a Hertzegoviny.Vyšli jsme na obrovské nádvoří,kde byla spousta spousta lidí a atmosféra,které se nedalo ubránit...už zase zhasli,pak rozsvítli a pak mi zhasnul Honza,že chce spát,tak jsem zas o čelovce...Prošli jsme skrze nádvoří k jedné mešitě,u vchodu se zuli a vešli dovnitř.Byla to mešita jakou známe,jakých jsme už pár za tento pobyt navštívili,ale tato měla jiný vnitřek.Byla obložená neuvěřitelným množstvím sklíček či zrcátek(stovky,tisíce,miliony...)různých tvarů a velikostí v různých náklonech od podlahy až po klasický kulatý strop. Dnes mi Honza říkal co znamná anglické spojení "breath taking" znamená to dech beroucí a přesně to vystihuje onen zážitek,dech beroucí až z toho přechází zrak! Stáli jsme uprostřed tohoto paláce a okolo nás se modlili lidé. Neměli jsme možnost to vyfotit,tak si pokusíme co nejdéle se udržet ve vzpomínkách obraz tohoto skostu. Náš průvodce Mohamed byl občas slovem i činem nevybíravý až mi to třeba v tuhle chvíli přišlo nevkusné (ikdyž to asi není to pravé slovo). Když jsem tam stál uprostřed těch modlících se lidí ajko cizinec měl jsem potřebu každý svůj krok a pohyb provádět s úctou.Když jsem si četl různé pubilkace o islámu,dočetl jsem se že jednou z nejvíce nevhodných věcí je přecházet před modlícím se muslimem,měli by jste vždy chodit za ním.Okolo nás byli lidé (muži,ženy jsou při bohoslužbách odděleni v jiných místnostech)stojící ,hledící si do rozevřených dlaní,recitující korán a lidé klečící na zemi,přitisknuti k ní čelem modlící se. Náš průvodce nás vedl cestou o které jsme se domníval že je ta nevhodná a možná taky byla (před modlícími se) a přitom nám zaníceně něco vypravoval,až měl člověk pocit,že tím celým poněkud pohrdá. Pár chvil poté jsme se dozvěděli proč to tak bylo. Vyšli jsme z této blyštivé mešity ven,obuli se a zamířili přes nádvoří do jiné jeho části. Po cestě jsme míjeli dav žen (tak 100),které se na nádvoří modlili. Muhamad na ně pohlédl a řekl „Sheep“. Honza se domníval, že špatně rozuměl,tak se ho zeptal co říkal a muhamad mu odpověděl „Sheep“ a dodal k tomu „bééé“ už nebyl pochyb o tom že jsme rozuměli správně,označil je za ovce. Vešli jsme do další mešity,která byl vevnitř vyzdobená stejně úchvatně jako ta předešlá. Prošli jsme ji a v jednom rohu jsme se usadili na koberec. To muhamedovo pohrdání pramenilo z toho, že není muslim a o tomto náboženství si nemyslí nic dobrého. Pochopitelně nám to vysvětlil,tak jak jsme to již věděli. Není to perské náboženství,je vnucené araby a toto vnucování doprovázela invaze,vražedné rabování a znásilňování. Zřejmě spousta mladých lidí tu muhamedův názor sdílí,ale pak je tu vidět i spousta co se opravdu modlí,ikdyž z mého pohledu krátkodobého pozorovatele mi to připadá jako slabší menšina. Muha nám vyprávěl spousta zajímavých věcí o své zemi i o sobě. Poslouchá metal a miluje americké filmy z Hollywoodu. Miluje západ.Spousta nebo možná všichni mladí lidé chtějí na západ,mají za to,že je tam svoboda a přitom o životě tam nic neví. Mě to zas připadá svobodné(alespoň pro muže)tady,ale nevím zas nic o zdejším životě,jen sbírám střípky po ulicích.Když jsme seděli v té mešitě bavili se o takovýhlech věcech a lidé se okolo nás pokorně modlili k aláhovi,připadal jsme si opravdu divně,až špatně. Chvílemi se mi dařilo si jich nevšímat a navodit si pocit, že sedíme třeba v nějaké čajovně,ale nikdy to dlouho nevydrželo,cítil jsem je. Asi mi to připadalo nevhodné jako zneuctění jejich svatého místa a jejich víry. Podle mne má každý člověk právo věřit v náboženství ve které chce,každý v něco věří. Žádné náboženství hlavního proudu není od základu špatné a agresivní,všichni v podstatě věří v to samé,v to krásné. To lidé postupem času z něj vytvořili to co dnes známe-překrucováním a zneužíváním ke své moci. Po chvilce jsme se k mé úlevě zvedli a odešli ven. Šli jsme do internetové kavárny a potom jsme se s mohamedem vyfotili a rozloučili. Došli jsme do hotelu,dojedli bagety se sýrem a zbytek znáte. Deník,světlo,tma,čelovka,světlo,čelovka,1:30 spánek…Na něco jsem zapomněl. Mohamed se nám při rozhovoru v mešitě svěřil,že jemu nejbližší náboženství je Budhismus,když jsme vyšli ven omluvil jsem se mu za lež a přiznal,že i mě je nejbližší…

16.srpna 2009 | Shiraz

Konečně výtečná snídaně! Po dlouhé době jsme zase okusili vajíčka. Vyrazili jsme na poštu poslat pár pohlednic našim blízkým. Poslání pohledu bylo neuvěřitelně levné. Zdá se to až podežřelé,ale cena známky do Evropy je pouhých 1000IR(což je asi něco málo přes dvě koruny). Otázkou zůstává,kolik procent pohlednic najde svůj cíl. Uvidíme J.Nob při vhazování pohlednic do schránek naštěstí předčítal zažátky textů na pohledech a tak jsem jednoduše zjistil,že jeden pohled chybí. Bohužel to byl ten nejdůležitější.Nob se mi omluvil za svoji laxnost při transportu a sjednal náhraduJ.poté jsme šli do nescafé,zajistit si bud do Prahy. Během toho se opět ozvali má střívka a proto jsem se musel okamžitě přemístit indiánským během na našeho turka. Poté jsme lenošili,zašli si pro obídek,zase jsme lenošili,já znovu napsal pohled a pak se sám vydal do nescafé,dokončit to, co jsem předtím nestihl. Ještě jsem si vzpomněl,že jsme si s Nobem zahráli šachy. Výsledek si necháme pro sebe,stejně jako kdysi Edmund Hillary a Tenzing Nobysy tajili,kdo byl 1. Na Mt.Everestu J. Z nescafé jsme se vydali po hlavní třídě (Zand blud) do centra. Sedli jsme si do parčíku na trávu a téměř okamžitě si k nám přisedl postarší mužík,který jak nám bylo vysvětleno,je vyfocen na 1.straně v průvodci Lonely Planet (to co máme my). Takže je takovou malou celebritou J.Byl moc fajn. Vyprávěl nám o Shirazu (a taky o ženskejchJ),o okolí,a vysvětlil nám proč se moc nehodí říkat v Iránu slovo „czechoslovakia“J.Podrobnější Inko osobně J.Poté se k nám nečekaně připojil náš kámoš Mohamad a začal opět něco žvatlal svoji angličtinou s americkým akcentemJ.On je typický příklad amerikanofila.Ale tak co,on vidí v Americe svobodu,kterou v Iránu nemá. To já jsem mu jen řekl,že se mu asi brzy jeho americká angličtina bude hodit až se po ulicích Shirazu budou procházet jednotky mariňákůJ.Kvůli výstupu na Mt.Damanud nutně potřebuji vhodné boty.Proto mě týpek z průvodce zavedl do místního outdoor shopu,kde měli poměrně slušný výběr. Zítra si tam jdu koupit botky,co jsem si vyhlédl. Za 165dollarů.Vypadají dobře. Pak se od nás oddělil a my zůstali s Mohamedem. Zatáhl nás na jejich tradiční zmrzku,která byla fakt báječná. Byla to vanilková zmrzlina,která byla zalitá jakousi citronovou polevou ve které plavali vlásky bílé čokolády. Fakt pochoutka,ale šíleně hutná,takže jsme ani nevečeřeli.Mohamad nás poté doprovodil až před hotel. Na recepci jsme si zabookovali zítřejší výlet do Persepole a Pasarpade.Honzík se zítra pochlubí jak se nám tam líbilo J.Už se těší J.

Napsal/a biokys 8:41 Uloženo ve složce Iran Komentáře (0)

Time minus 17 days

už to začíná docela smrdět

sunny 20 °C

Tak máme zažádáno o vísa. Nakonec jedu s Nobrainem. Kubajz se na to vyfláknul. Kvůli práci. Holt ho nechtěli pustit. Nedá se nic jinýho dělat. Takže naše plány: Dostat se co nejrychleji do Istanbulu, potom busem do Teheránu. Tam se zdržíme jen chvilku a budeme pokračovat na sever ke Kaspickýmu moři, abychom ze sebe smyli tu cestovní špínu. Poté se pokusíme o dobytí nejvyšší hory Damavant. Pak zpět do Teheránu opět jen kvůli přestupu. Poté bude následovat cesta na jih do klenotů jako je Esfahan, Shiraz, Qom, Persepolis, apod. Možná i návštěva Perského zálivu, ale vzhledem k charakteru místa, které je nejteplejším místem na zemi, budeme o tomto ješte přemýšlet ;-). Cesta zpět je neznámá, pravděpodobně pojedeme Trans Asian Expressem zpět do Istanbulu. Cesta z Istanbulu do Prahy je ve hvězdách. Držím nám palce Nobe. ;-)

Napsal/a biokys 15:02 Uloženo ve složce Czech Republic V kategorii preparation Komentáře (0)

Pojedeme do Íránu

jak to všechno začalo

sunny 15 °C

Díky několika zvláštním okolnostem jsem se během pár dní ocitnul se všemi mými věcmi v novém bytě na Opatově, s novým spolubydlícím, který zaplať panbůh má podobně cestovatelské sklony jako já. Nebylo tedy zvláštností, že jsme po několika skleníčkách vínka začali vymýšlet cestu do světa, která by nám zpříjemnila vcelku šedé žití na periférii našeho hlavního města. První nápady směřovali k Turecku, ale již po několika dnech Turecko padlo s tím, že je moc blízko a které bude jistě nemálo ovlivněné evropskou kulturou (minimálně počtem západoevrospkých turistů). Prst na mapě jsme tedy přesunuli dále na východ do oblasti Blizkého východu. Tedy Sýrie, Jordánsko a Libanon. Ovšem po četném čtení cestovatelských deníčků jsem se rozhodli (doufejme, že správně) posunout tento prst na mapě ještě o fous více na východ. Náš "point of interest" je nyní tedy Írán a vypadá to, že jím již i zůstane. Proto oba nyní dychtivě sháníme veškeré možné informace a možná i další dvojičku dobrodruhů, kteří by s námi toto dobrodružství sdíleli. Tož přeji nám hodně štěstí a ať se výlet vydaří.
Honza

Napsal/a biokys 13:37 Uloženo ve složce Czech Republic V kategorii preparation Komentáře (0)

(Příspěvky 1 - 4 z 4) Strana [1]